Vrcholy moskevské výstavní sezony jsou letos dva. O první se v září postarala Nová Treťjakovská galerie uvedením rozsáhlé restrospektivy Jurije Pimenova. Druhý přišel o měsíc později, když Muzeum Mezinárodního Memorialu otevřelo expozici Textil: ženská paměť o GULAGu.
Pimenov absolvoval známou uměleckou dílnu Vchutemas, mistrovsky ovládl expresionismus a volně z něj přecházel do impresionismu. Se ctí pak obstál i v monumentální éře stalinismu a socialistického realismu, aniž ztratil důvěru sovětského vedení. Cestoval do zahraničí, vystavoval tam a podílel se například na výzdobě sovětského pavilonu pro světovou výstavu v Paříži v roce 1937. […]
K nejznámějším Pimenovovým obrazům patří obraz Nová Moskva z roku 1937. Ze zadního sedadla populárního sovětského GAZu zachytil příjezd elegantně oblečené řidičky na radostné Divadelní náměstí v centru Moskvy. Emancipovaná žena má moderní krátký sestřih a za sklem rudý karafiát; na domě vpravo lze rozeznat znak M upozorňující na tehdy právě dokončenou podzemní moskevskou dráhu; a nad pestře oblečenými pěšími i čilým automobilovým a autobusovým provozem se rozpínají dráty jako doklad splnění leninského plánu elektrifikace.
Pimenov byl také velkým obdivovatelem divadelního prostředí, tvořil kulisy i kostýmy, a Treťjakovka proto závěr aktuální výstavy věnovala jeho obrazům z divadelního zákulisí. Bezděky tak upozornila na druhou pozoruhodnou aktuální výstavu, která se koná na protějším břehu řeky Moskvy v Muzeu Mezinárodního Memorialu. Ta je věnována ženám, které ve stejné době, kdy Pimenov tvořil své radostné vize, podlehly bez viny tvrdé represi v GULAGu. Artefakty, které po nich zbyly, berou dech: brilantní jemné výšivky produkované pro luxusní sovětské obchody vězeňkyněmi oděnými do ubohých hadrů, ručně šité drobné dárky zaslané domů roky nespatřeným dětem, potrhané sáčko s podšívkou, jehož výplň dodnes tvoří namačkaný pruh látky popsaný do posledního místečka drobnými slůvky zakázaných modliteb; nebo jiný zoufale schovávaný a potom v rodině vězeňkyně děděný pruh látky, na který hladová žena sepsala rodinné recepty…
Se zářivým Pimenovovým světem v Nové Treťjakovce jako by tuhle trpící ženskou společnost nespojovalo nic než v expozici nahrávkou zpřítomněné osobní vzpomínky, které je člověku o člověku až stydno vyslechnout. To, že se stále jedná o tutéž dobu, prostředí i povědomí, však neodbytně potvrzují podivné šaty odborné spolupracovnice téže Treťjakovské galerie Valentiny Antonovy Buchanevič (1907–1993). V době, kdy Pimenov sbíral ovace za přesvědčivou oslavu ženské emancipace Novou Moskvou, v nich navštívila divadlo. […]
Oba exponáty, Pimenovova Nová Moskva i šaty Valentiny Antonovy, jsou tváří téže doby. Začala 1. prosincem 1934, kdy byl v Leningradě zavražděn šéf tamní stranické organizace Sergej Kirov. Stalin využil vyšetřování zločinu k rychlé kvalitativní změně v sovětské oficiální rétorice, jíž rozpoutal novou vlnou represí a dal sovětské ideji novou podobu. Zatímco dříve byli ze sovětských neúspěchů viněni příslušníci elit carského Ruska a duchovní nebo kulaci, od poloviny třicátých let byla společnost mobilizována k odhalování vnitřních škůdců pracujících na zakázku cizích rozvědek. Jakékoliv elementy veřejného i soukromého prostoru mohly být interpretovány jako skrytě zrádcovské. Známé je Stalinovo zaváhání nad sochou Very Muchiny Dělník a kolchoznice. Kdosi ho upozornil, že nese rysy Lva Trockého. Muchina práci obhájila, socha ozdobila sovětský pavilon na zmíněné světové výstavě v roce 1937 a následně se stala i symbolem sovětské kinematografie. Stejné štěstí neměli autoři ozdobných obálek sešitů, které ve stejném roce žákům sovětských škol připomínaly puškinovské výročí. Do obrázků na obálky sešitů prý propašovali tajná antisovětská poselství. […]
Přehnanou vnímavost společnosti k domnělým tajným nepřátelským symbolům umocňovaly justice i postátněná média. Pomáhaly vytvářet zdání, že SSSR skutečně ohrožuje mimořádně zdatný a všudypřítomný nepřítel. Odhalování jeho skrytých znaků pak veřejnost snadno přijala jako povinnost při obraně vlasti. Stalinovi tato atmosféra navzdory katastrofálním důsledkům první pětiletky umožnila vyhrát mocenský boj a vymýtit jakoukoliv politickou opozici, protože společnost byla touto strategií držena ve stavu trvalé mobilizace, hysterie a strachu, které ji přiměly akceptovat drakonické tresty pro nevinné na základě jakýchkoliv absurdních obvinění. Ani Pimenov v ní patrně nedokázal nalézt nic obdivuhodného; jeho výstava v Nové Treťjakovce se po obrazu Nová Moskva nápadně odmlčí a v další místnosti už oslavuje válečné hrdinství obránců vlasti. Vnitřní nepřátelé, agenti nebo špioni však vstoupili do obecného povědomí jako režimem podle jím stanovených iracionálních kritérií kdykoliv detekovatelná skupina, kterou je přijatelné ničit. Vnikli i do dětských her. Hrát si na špiony a chytat je, to bavilo mnohé sovětské kluky ještě v osmdesátých letech 20. století.
A pak přišel pád Sovětského svazu. Informace o násilí i pochybném mechanismu dosahování souhlasu s ním se staly veřejně dostupné. Snahu posbírat je a zachovat pro zásadní ruskou diskusi koncentroval zmiňovaný Mezinárodní Memorial, z jehož výstavy dnes hlasy ženských obětí teroru vyčítají znamenitému Pimenovovi povrchnost. […]
Pokud lze vývoj státu podrobit optice vývoje osobnosti, vstoupí nové Rusko za tři roky do Kristových let. Po krušném dětství, plném bezradnosti, nedostatku i bezbrannosti, a rané dospělosti, projevující se okázalou sebestředností a znalostní i svalovou expanzí, má tedy brzy zjistit, jak správně rozvinout své nejlepší kvality a začít na tom v jednotě a souladu se zájmy společnosti pracovat. Na této cestě Rusko prozatím selhává. Vede moralizující rétoriku, je však rozpolceno více než dřív. Vnitřní dialog o pravých hodnotách a jejich náležitém prosazování fatálně zasáhlo vydání zákona o neziskových organizacích jako cizích agentech. […]
Naposledy soud zahájil řízení o zákazu výše zmíněné společnosti Mezinárodní Memorial, protože údajně nedostatečně upozorňovala, že své projekty realizuje ze zahraničních grantů, a – podle logiky ruského vedení – slouží tedy cizím zájmům jako zahraniční agent. V kontextu postsovětské transformace lze tento krok interpretovat jako nový důkaz, že Rusko po třiceti letech od rozpadu SSSR sice přijalo z jeho dědictví supervelmocenskou aspiraci, paradoxně se však současně vzdalo sovětského internacionalismu, tíhne k izolaci a nepřátelství navenek. V kontextu ruských dějin jde ale zejména o další střet uvnitř ruské společnosti samotné; o stále se opakující klíčovou otázku, zda dokáže projít procesem diskuse s vlastním svědomím a nezapřít ho. Bez toho jí totiž stále bude hrozit, že ji mocenské boje znovu uměle rozporcují na oběti, pány – a ty, kdo v téže minutě prudce se modernizující Moskvou raději jen rychle proletí v kabrioletu.