Život i smrt je v rukou jazyka, stojí v biblické knize Přísloví (18,21). Talmudisté diskutující o moci tohoto údu zdůrazňovali obraznost citovaného verše – dobrá řeč vede k životu, zlá ke smrti. Má ale stejnou moc i přirozený jazyk, tedy systém, kterým se dorozumíváme se svým okolím? Nese s sebou volba jazyka riziko, že strhne jedince do propasti smrti? […]
Toto ohrožení, jež bylo výsledkem mnoha generačních faktorů, lze dokumentovat na příkladu židovského kazatelství v českých zemích a Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Tradiční rabínská promluva měla do té doby formu exegetického výkladu týdenního oddílu Tóry s využitím biblických komentářů, narativních částí Talmudu a právních textů. Označována byla obvykle jako tzv. deraša či deruš a jejím jazykem byla především hebrejština, s ohledem na širší publikum ale také jidiš (judeo-němčina). Nový kazatelský diskurz si vlivem židovského osvícenství (haskala) i státní osvícenské politiky kladl poněkud odlišné cíle než pěstovat učenost charakteristickou pro starobylé ješivy. Ovlivněn soudobou křesťanskou homiletikou chtěl předně kultivovat posluchače, usiloval o jejich duchovní povznesení a posílení zbožnosti a etické výchovy. Za svůj nástroj si vybral spisovný německý jazyk (die rein deutsche Sprache, die geläuterte Sprache), který umožnil, aby se židovské kazatelství stalo srozumitelným i pro nežidovské publikum.
První německá kázání v roce 1826 prosadil ve Vídni nově ustanovený rabín a reformátor Isak Noa Mannheimer (1793–1865), kodaňský rodák, který implementoval v rakouském mocnářství reformy židovství podle německého vzoru. Na sousední a výrazně konzervativnější Moravě byla situace odlišná. Zavedení německojazyčných kázání naráželo v místních podmínkách na autoritu všeobecně uznávaného zemského rabína Mordechaje Beneta (1753–1829), kterou si nedovolili zpochybnit ani reformisté. Jeho postoj byl částečně srovnatelný s pozicí věhlasného Chatama Sofera (1762–1839), který viděl v Mendelssohnově překladu hebrejské bible do němčiny předzvěst zkázy tradičního židovství. […]
SMRT RAKOUSKÉHO CÍSAŘE A JAZYK LOAJALITY
Nečekaný zlom v kazatelské praxi na Moravě však odstartovala vnější událost, u níž bychom pravděpodobně ani nepředpokládali, že způsobí mezi moravskými Židy takový rozruch: 2. března 1835 zemřel ve Vídni císař František I. V celém rakouském mocnářství se konaly zádušní bohoslužby a byl pronesen bezpočet smutečních řečí. Přírodovědec a pedagog Christian Andreas Zipser sestavil soupis 83 publikovaných pohřebních kázání, která přednesli v různých koutech monarchie duchovní mnoha křesťanských denominací. Bylo mezi nimi zahrnuto i deset promluv nejvýznamnějších soudobých rabínů a židovských intelektuálů. Mezi kondolujícími rétory nechyběl ani moravský zemský rabín Nehemjáš Trebitch, jehož rabínský post se v této době těšil v celé střední Evropě nejvyšší prestiži. […]
Trebitschova promluva však nebyla – k jeho velkému překvapení i nelibosti – jediným kázáním z Moravy. Ke smutečním řečníkům se přidal prostějovský rabín Löw Schwab (1794–1857), reprezentant druhé nejpočetnější moravské komunity, která co do věhlasu a váženosti jako jediná mohla soupeřit s Mikulovem. Hlavním kamenem úrazu byla především skutečnost, že funerální kázání zaznělo veřejně 28. března 1835 v německém jazyce. Podobně v synagoze v Osoblaze, která se po staletí nacházela na statcích olomouckých biskupů a vytvářela tak ojedinělou moravskou enklávu v Rakouském Slezsku, vystoupil s německojazyčným kázáním rabín Juda Schmiedl (1776–1855). Oba rabíni volbou němčiny dávali najevo nejen svou oddanost trůnu a vlasti, ale zároveň se tak otevřeně hlásili k reformním proudům, jež reprezentovala Vídeň. V následujících letech se k německy kázajícím rabínům na Moravě přidal Schwabův prostějovský nástupce Hirsch B. Fassel (1802–1883) a Schmiedlův synovec a zeť, loštický rabín Abraham Neuda (1812–1854).
SMRT ZEMSKÉHO RABÍNA A JAZYK KONFLIKTU
Židovské osvícenství usilující o emancipaci a integraci Židů do většinové společnosti se na Moravu šířilo z Německa (Berlín, Hamburk) přes Prahu a Vídeň a představovalo jeden z vnitřních faktorů, které vedly k postupnému rozpadu zdánlivé náboženské jednoty aškenázských komunit a k jejich ideové diverzifikaci. Paradoxně k tomu ale přispěly i vnější zásahy státní moci do židovské autonomie, které centralizovaly židovskou správu do rukou zemského rabína, ve výsledku však měly spíše opačný efekt. Již v polovině 18. století byl zrušen demokratický princip fungování židovských obcí na Moravě zajišťovaný takzvanou Radou země (Vaad ha-medina), složenou ze zástupců jednotlivých komunit. Tímto krokem byla zároveň zakonzervována doposud pravidelně novelizovaná a aktualizovaná statuta moravského židovstva. Podobně mělo dojít k posílení působnosti zemského rabinátu, který do poloviny 18. století představoval především nábožensko-právní autoritu. Moravský zemský rabín měl nově fungovat jako svého druhu „židovský biskup“, tedy jako státní úředník. […]
Z toho důvodu i smrt uznávaného zemského rabína Mordechaje Beneta v roce 1829 a nástup nepopulárního Trebitsche roku 1832 představovaly milníky, které usnadnily němčině, aby pronikla na židovskou kazatelnu. To, jak významnou roli hrála volba jazyka a nové formy kázání v kontextu krize autority moravského zemského rabína a jak se umírněná moravská reforma vypořádávala s krizí (nejen) tradičního judaismu, nejlépe ilustruje dlouholetý spor mezi zemským rabinátem a rabíny Fasselem z Prostějova a Neudou z Loštic. Trebitsch, pobouřen zavedením němčiny do synagogálních kázání, opakovaně zdůrazňoval nekompetentnost obou mužů a nelegitimitu Neudovy rabínské volby, a to i přesto, že právě Neuda měl podporu u zemských a státních úřadů, které cíleně germanizovaly židovské školství.
NOVÉ KAZATELST VÍ A JAZYK REFORMY
Reformně smýšlející Fassel a Neuda však nebyli bezhlavými přívrženci nových trendů v židovském kazatelství a ani jeden z nich úplně nezatracoval starší žánr deraši. Naopak se snažili o rehabilitaci některých jejích prvků a k modernímu kazatelství se stavěli kriticky. Hlavní rys moravské „umírněné reformy“ homiletiky tedy spočíval především ve využití spisovné němčiny. Neuda například vzpomínal, jak se při svém nástupu na loštický rabinát v roce 1835 musel plně spolehnout na vstřícnost a otevřenost místních souvěrců: Když jsem před deseti lety začal během svých promluv používat ryzí němčinu, nebylo to v našich krajích na Moravě ještě zdaleka běžné, a přesto jsem důvěřoval členům své obce, že přijmou a naleznou dobro v nové pozměněné formě; musím ale přiznat, že jsem měl obavy, jak přijme tento nový styl starší generace. Musí však být řečeno ke cti mé obce, že se nenašel nikdo, kdo by naplnil tyto obavy, naopak to bylo přijato s jásavou radostí. Opakované zdůraznění, že zavedení jazyka otčiny do synagogy (das vaterländische Wort in die Synagoge) bylo pozitivně kvitováno nejen mladými, ale dokonce staršími souvěrci, mělo v Neudově argumentaci důležitý legitimizující význam, jelikož odkazovalo na kontinuitu a úctu k tradici. […]
Smrt zemského rabína v červenci 1842 ukončila vleklé spory s moderně orientovaným Fasselem a Neudou a do určité míry i otřásla moravským zemským rabinátem jakožto institucí. Již v srpnu téhož roku vznesla spojená dvorská kancelář oficiální dotaz, zda má post zemského rabína vůbec nějaký smysl a zda by tato archaická funkce neměla být zrušena. Konzervativní moravští Židé se za zachování tohoto úřadu důrazně postavili, nicméně s vědomím, že jeho podoba musí být zásadně přetvořena. Nejinak tomu bylo i s postojem k německojazyčnému kazatelství. Na přelomu let 1842/43 byly spojenou dvorskou kanceláří a guberniem vydány patenty požadující, aby noví kandidáti rabínských míst na Moravě plně ovládali spisovnou němčinu a také v ní pravidelně, po každé bohoslužbě pronášeli dogmatisch-moralische Vorträge. Explicitně se tak od nové rabínské generace očekávalo, že bude šířit němčinu a působit na své obce povznášejícím vlivem.
Jazyk kázání tedy nebyl pouze projevem vnitřní reformy judaismu, ale stal se rovněž nástrojem státní politiky, která jen navazovala na pragmatické germanizační strategie Josefa II. Německý jazyk kázání od roku 1842 již nereprezentoval reformu jako takovou a bitva mezi tradičním výkladem a moderní reinterpretací halachy se přesunula do teologické roviny. Tyto změny měly ještě jeden důležitý, byť nezáměrný efekt. Vybavily židovské kazatelny v rakouském císařství k tomu, aby se v revolučním roce 1848 mohly stát politickými tribunami volajícími po zrovnoprávnění Židů.