Minulost je tu pro nás, teď říká něco jiného než včera. Bolí válka, hádky rodičů, útěk z domova… Vzpomínky si ustavují vlastní pořadí, které často neuhlídá ani ten, komu paměť patří. Mark Slouka v memoárech Daleko v srdci (přeložil Josef Moník, Prostor, Praha 2018) zkouší vrstvení vlastních vzpomínek i vzpomínek svých rodičů zachytit. Některé meze paměti, ticha a temnoty mu dávají smysl, některé zkouší překonat a dozvědět se víc. Vyznat se v sobě. Někdy takové vyznání otevře jen další prázdnotu, jindy léčí. Těžko odhadovat předem. Jsou chvíle, kdy mě napadá, že minulost není nic jiného než jakási místnost spojená s námi. Stokrát za den do ní vstupujeme a přeme se tam s kdekým, kdo tam zrovna je; uhladíme si neposlušnou kadeř, posuneme vázu, narovnáme obraz na stěně… Syn československých emigrantů připravoval další román, ale nešlo to. Bylo nutné si cestu zpátky do života propsat. Překonává časová pásma oběma směry. Povrch se ukládá do hlubin, ty vystupují na papír, Mark Slouka se zkouší osvobodit. Minulost se osvětluje, zatemňuje, znovu se osvětluje – jako krajina pod běžícími mraky – jen proto, že se někdy v budoucnu, léta před námi, někdo zrovna pohádá se svým nadřízeným. (…) „Jaké je z toho poučení?“ ptá se pokaždé náš soused svých dětí, když tyto narazí do něčeho tvrdšího, než jsou samy. To je dobrá otázka. Řekl bych, že poučení je asi takové, že žijeme v dějinách, jako žijí ryby ve vodě. Ať už o tom víme, nebo ne. Ať je nám to jedno, nebo není. Ať už nám „ověřovači faktů“ dají razítko na potvrzení, nebo ne. Jsme v tom. Náš tanec v proudu nemusí vykazovat žádný význam. (…) Tak to holt je, jak se říká. A přesto.
- mš -