snad prominete, když si hned na úvod vypomohu rozsáhlou citací: Zachytiti dějiny lidstva v souhrnném pohledu jest úkol věru nesnadný, zejména dnes, kdy pojem lidstva skutečně obepíná veškerou oblast zeměkoule a žádný kraj, ať sebevzdálenější od někdejších ohnisek naší kultury, nestojí tak stranou, abychom neměli zájem na jeho minulosti. Proto pokusily se na počátku 20. století některé skupiny historiků věc řešiti prostě na základně geografické, s větší spravedlností k mimoevropským oblastem, než bývalo zvykem u předchozích souhrnných historií. Vyšel z toho však pouhý neživotný agregát příliš mechanického rázu, a zdá se jistým, že organické řešení sotva jest možné bez těsného se přimknutí k dráze vývoje, kterým sama „idea lidství“ se vytvářela, rostla a nabývala stále širšího rozsahu v sledu dlouhých věků. Vývoj ten zrcadlil se ostatně přirozeně i v dějepisectví, které jako nerozlučný stín provází osudy kulturně vyspívajícího člověka a sdílí s ním veškeré vznosy a sestupy dlouhé dráhy od šerého dávnověku až k dnešku…, tolik Josef Šusta, historik, který se světovým dějinám věnoval celoživotně, v jedné své eseji z třicátých let. Je patrné, že „inventura“ je čas od času nutná i v oboru, který na první pohled pochybování nepodléhá. A v takovém bodě se právě nacházíme. Dění v české historické obci v posledních měsících by se totiž – dle některých prohlášení – dalo shrnout jako „potíže se světovými dějinami“. To je ale příliš zjednodušující. Autorský kolektiv květnového tematického bloku v článcích vysvětluje proč. „Univerzální“ historie, jak jsme na ni byli zvyklí od osvícenských dob, se proměňuje. A čeští historici a historičky nebyli a nejsou odkázáni na pouhé opisování či kontextualizaci prací zahraničních kolegů.
Pěkné jaro vám za redakci přeje
Iveta Coufalová