„Rozšíření historiografického bádání na otázky spojené s konstrukcí a vnímáním geografického prostoru se zejména po roce 2000 materializovalo ve velmi dynamickém a neustále se rozrůstajícím studiu globálních dějin (…). Ty programově odmítaly jakékoli snahy představovat světové dějiny v duchu severoatlantického centralismu jako kauzální posloupnost událostí sledující určitý morální, společenský nebo materiální cíl. Do popředí se namísto toho dostávaly analýzy globálních souvislostí historických procesů a jevů, které zatlačovaly doposud dominující přístupy, pokládající zpravidla národní stát za základní objekt historické analýzy. Rozličné studie ukazovaly – zejména na pramenném materiálu z indického či čínského prostředí – stále nové a nové varianty propletení historického vývoje euroatlantického centra s jednotlivými periferiemi, které sahaly daleko za dřívější pojetí světových dějin jako jednosměrného procesu rozšiřování euroatlantické civilizace (…).
Zároveň však zejména postkoloniální dějiny neztrácely ze zřetele mocenskou komponentu globálních vztahů a v řadě prací se zaměřovaly na mechanismy konstrukce politické dominance evropských mocností v rámci jejich koloniálních říší (…). Historiografické konceptualizace politiky se tak v posledních letech v rámci globálních dějin znovu otvírají dialogu s hospodářskými dějinami i dějinami mezinárodních vztahů, od kterých se v předchozích letech spíše distancovaly. V centru pozornosti však již nejsou vztahy mezi státy a národy či klasické dějiny ekonomické produkce a směny, nýbrž strukturální vztahy, které mezinárodní či ekonomické vztahy primárně utvářejí a zčásti zároveň rozvracejí…“
Koncepty a dějiny. Proměny pojmů v současné historické vědě, Lucie Storchová a kol., Praha 2014, s. 142 (kapitola „Politika“ od Rudolfa Kučery).