Na sklonku loňského roku zemřela jedna z největších osobností izraelské literatury, Amos Oz. O jeho dílu, překládaném do mnoha jazyků, se říká, že prošlapalo cestu moderní hebrejštině do světa. A mnohokrát zamířilo i do češtiny, poprvé v roce 1993 (román Černá skříňka), naposledy letos – prostřednictvím souboru povídek Mezi svými (přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Paseka, Praha 2019). Drobné sondy do života kibucníků v padesátých letech 20. století, tedy několik let po šoa i válce za nezávislost, jsou svým způsobem pokračováním Ozova beletrizovaného životopisu O lásce a tmě (česky v překladu Michaela Žantovského 2009 a 2018). Ovšem těžiště se od života chlapeckého hrdiny, jehož poznamenala sebevražda matky, přenáší na každodenní život jednotlivých obyvatel kibucu. Ti se potýkají s nevěrou, nerozhodností i neukotveností, ale také se zarputilou vůlí žít. Na detailech všedního dne, které by ani samotným aktérům nestálo za to zaznamenat do deníku (kdyby nějaký měli), se autorovi podařilo vykreslit v ostrých konturách nástrahy komunitního života, a především to, jak se proměňoval s nastupující generací. Jako stín tu však stále zůstávají zkušenosti z předchozích let: Za války jsem se před nacisty skrýval (…), ale několikrát jsem měl příležitost vidět je pěkně zblízka. Byli to obyčejní kluci, žádné bestie, byli hluční, rádi žertovali, hráli na klavír, krmili koťátka, zkrátka kluci, kterým někdo vymyl mozek. A jen proto, že měli vymyté mozky, prováděli obludné věci, ačkoli nebyli žádnými obludami, byli jenom zkažení. Zkažení obludnými idejemi.
- ivc -