k romskému holocaustu se na stránkách ĎaSu pravidelně vracíme, je to bezpochyby společensky významné téma. Když ovšem loňské volby vynesly do Parlamentu České republiky politické strany, jejichž představitelé (nejen) zpochybnili rozhodnutí předchozí vlády odkoupit vepřín v Letech u Písku – symbol romského holocaustu v českých zemích –, shodli jsme se, že bychom měli ještě přidat. A že je načase (loni v létě proběhl velký archeologický výzkum zmíněného perzekučního zařízení) věnovat osudům českých Romů za války celý tematický blok.
Jak moc se liší postoj obyvatel dnešní České republiky k holocaustu českých Romů od polského postoje ke genocidě Židů? Nad zákonem, který „upravuje“, jak o tomto období dějin v polském kontextu hovořit či psát, se v Polsku stále vedou diskuse. Jak by asi vypadala naše veřejná debata nad zákonem, který by podobně reguloval pravidla psaní a mluvení o romském holocaustu? Odpovím krátkým příběhem.
Při chystání dubnového tématu jsem pro redakční použití objednala v knihovně několik prací pojednávajících o různých aspektech romského holocaustu. V zásadě rutinní krok, který podstupuji s každým číslem. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by mohlo být něco jinak. Stalo se ale něco, na co jsem nebyla (a troufám si tvrdit, že ani nemohla být) připravená: knihovnice, která je vždy přátelská a ráda si se mnou povídá o vypůjčovaných knížkách, tentokrát s nepřehlédnutelným sebezapřením až odporem (ne, skutečně to nebyla „jen“ špatná nálada) knihy postupně úchytem dvěma prsty provedla načítacím zařízením, aniž by pronesla jediné slovo. I můj pozdrav na rozloučenou zůstal oslyšen.
S díky za přízeň ĎaSu
Iveta Coufalová