letošní ročník byl svým způsobem výjimečný – a mohou za to osmičková výročí. V reflexích jsme je samozřejmě nemohli pominout, ale intenzita, s níž přicházely články inspirované výroční vlnou, překonala veškerá redakční očekávání. Co z toho vyvozovat? Jistě by se o tom dala sepsat přinejmenším další obšírná studie, zde nás snad uspokojí konstatování, že dějiny nejsou mrtvé. Že přemýšlení o nich dodává smysl existenci nejen ĎaSu, ale hlavně společenství, v němž žijeme – ať je to Česká republika, (střední) Evropa, nebo celý svět. Výročí umožňují sledovat souvztažnosti, které jindy zůstávají skryté a není nutné se po nich do určitého okamžiku ptát.
Tématem prosincového ĎaSu se stalo výročí v českém kontextu spíše smutné – jednání v Mnichově na podzim 1938 se ukázala být tvrdou předehrou válečného konfliktu, který vypukl o necelý rok později. A Češi a Mnichov – to je přece téma, kterému se v obsesi hledání příčin české záliby v poraženectví nedá utéct…
Autoři článků prosincového tematického bloku ve svých textech nepočítají vojáky, tanky ani letadla a nepřemítají, zda se Československo mělo či mohlo bránit, ani nenaříkají, že se československý stát stal jakýmsi dočasným výpalným pro Hitlerovo Německo. Popisují bezprostřední důsledky, jaké podpis dohody v Mnichově měl – v českém, německém i slovenském prostředí. Děkujeme, že čtete ĎaS!
Klidné a požehnané svátky a vše dobré v novém roce vám za redakci i autory přeje
Iveta Coufalová