Sportovní stavby představovaly v československé poválečné architektuře pozoruhodný typologický segment plný experimentů a hledání. Dobrodružným příběhem, výmluvně vykreslujícím dobové možnosti a ambice, je už jen vývoj (krytých) bazénů – s počátky ještě v intencích pozdního funkcionalismu (Zlín: Vladimír Karfík, 1946) a dekorativnějšího bruselského pojetí (Čapkárna v Ostravě: Jan Chválek, 1957–1958), přes konstrukčně-výtvarné experimenty a vazby na krajinu (Praha-Podolí: Richard Ferdinand Podzemný, Gustav Kuchař, 1958–1965; České Budějovice: Bohumil Böhm, Jaroslav Škarda, Josef Vítů, 1958–1971), přes skandinávské a technicistní pojetí (Most: František Kameník, 1969–1974; Liberec: Pavel Švancer, 1978–1984), normalizační úsilí o standardizaci a okázalou prostotu (Nový Jičín: František Šaman, 1970–1975; Jičín: Osvald Labaj, Václav Šlahař, Boris Vojkovský, 1969–1975), postmoderní křivolakost (Ostrava-Poruba: Antonín Buchta, 1981–1987) až po první rekultivace průmyslové krajiny (Benedikt Most: Václav Krejčí, 1970–1975) nebo poetiku „rozmarného léta“ (Benešov: Tomáš Turek, 1986; Riviéra Brno: Petr Hrůša, 1985–1990). Není divu, že i počátky environmentálně zodpovědné architektury souvisejí právě s evolucí bazénů.
...