Dějiny a současnost

Jazyk čtenáře pohlcuje, neboť na něj uplatňuje svůj sakrální vliv a patří k výčtu jeho tabu. Dospělý, který čte text v tomto jazyce, čte spíše tento jazyk než vlastní text. Co může být pro arabského čtenáře větším otřesem nežli promluva, v níž smysl není prodchnut stylem a styl řečí? Jedině ona obvyklá „skvostná“ a „výmluvná“ řeč mu může dopřát klidu ducha a požitku z plynulého vyjadřování. On miluje nepřetržitou řeč, ve které se smysl rozpukává na způsob květu, řeč lehce uchopitelnou, protože její význam je předkládán ve své hudebnosti. (…) Současný arabský čtenář žije pod tlakem: je nutno, aby byl bezpodmínečně na výši své doby. Avšak tou měrou, jak kvapně mu ubíhá čas, hledí si posilovat své identitární sebepotvrzení a řeší své četné potíže magickou cestou. (…) Vkládá do textu své vlastní problémy, místo aby četl, co daný text říká... Těžko říct, zda to, co Muhammad ‘Ábid al-Džábirí (Kritika arabského rozumu. Úvod, přeložila Miluš Kotišová, Filosofia, Praha 2018) vnímá jako typický nešvar arabského myšlení, není úplně stejně i nešvarem myšlení středoevropského či jakéhokoli jiného. Důležité je, jak se marocký filosof snažil navrhnout postmodernímu arabskému světu východisko, jež nebude pouhým dobíháním filosofujících kolonizátorů. Líčí vlastní tradici, jež zahrnuje jak nekritické, smyslové čtenářství, zálibu v ahistorických analogiích či sklon uchylovat se do peřin mystiky a nerozumu, tak inspirativní snahu některých středověkých myslitelů oddělovat kritické (vědecké) a poetické (náboženské) vyjadřování – ve snaze o přínosné zachování obou. - mš -