V primě gymnázia jsme neměli dějepis. Proč? Nevím. Snad nás pedagogové, kteří dělali učební plán pro rakouská c. k. gymnázia, považovali (…) za nedosti zralé pro předmět té závažnosti, jako byla historie, snad rozhodovala tu snaha, aby se studentí- ci dříve seznámili s dějištěm historických událostí a zjevů, zejména s dějištěm historie antické (…) Ale bylo v tom cosi nelogického, protože učebnice latiny, která byla hlavním vyučovacím předmětem naším v primě (6 hodin týdně!), mluvily ve svých cvičeních o Caesarovi, Ciceronovi a snad ještě o jiných postavách antického života (…) Ale to zase mělo jistou dobrou stránku v tom, že tyto postavy k nám přicházely v jaksi v mytickém zahalení (…) Mně z toho zbylo pro život jakési zvláštní okouzlení antickým světem (…) Když jsem někdy okolo desáté hodiny 13. února 1923 vyšel z portálu nádraží Termini v Římě a stanul poprvé na půdě slavné URBS, musil jsem zadupat několikrát na zem, abych se zvukem rozléhajícím se v prázdnotě nočního prostranství ověřil, že jsem skutečně v prostoru, kudy chodil Ceasar, Ovidius, Vergil, Cicero, Brutus a ostatní stíny mého římské- ho mýtu… Tak uvozuje svou vzpomínku na Zdeň- ka Kampera, uměleckého historika a svého učitele dějepisu na gymnáziu, historik a básník Zdeněk Kalista (1900−1982) v prvním rozšířeném vydá- ní souboru Tváře ve stínu (ed. Bohdan Chlíbec, Torst, Praha 2016). Pod jednou „střechou“ se tak ocitli básníci a spisovatelé (A. Sova, S. K. Neumann, V. Dyk, J. Knap, R. Medek, F. Křelina aj.) i historici (J. Pekař, Z. Kamper). Završují tak svou existenci ve společenství, jež nebylo podmí- něno vzájemným setkáváním, ale Kalistovou osobností, který tak prozrazuje, kdo a jak formoval jeho svět, jehož vnější kontury se mu postupně ztrácely z očí…
- ivc –