Latina je jazyk s unikátní historií. Ovidius není v jeho dějinách přelomovou osobností; je však reprezentantem generace, která jako celek představuje v tomto ohledu milník zcela zásadní. V době, z níž pochá- zejí první písemné doklady, byla latina jen jedním z mnoha italických jazyků či dialektů. Ty se vyvinuly z varianty indoevropského prajazyka, které dnes říkáme praitaličtina a která se do Itálie dostala spolu se svými mluvčími v závěru 2. tisíciletí př. n. l. Nejstarší písemné dokumenty latiny a i některých dalších italických jazyků (falištiny, umberštiny), které máme dnes k dispozici, jsou z konce 7. století př. n. l. Pocházejí tedy z doby nepříliš vzdálené od té, kdy na Apeninský poloostrov dorazila na konci 8. století př. n. l. s kolonizujícími Řeky znalost písma jako taková. Latinové i další italické kmeny se však nenaučili psát přímo od Řeků, nýbrž prostřednictvím Etrusků, v té době zdaleka nejmocnějšího a nejcivilizovanějšího etnika na území Itálie. Etruskové nepředali Latinům a ostatním Italikům pouze techniku psaní, ný- brž také funkci písma, které se v počáteční fázi užívalo zejména v souvislosti s výměnou darů mezi mocnými rody, jež byla zásadním prvkem fungování tehdejší společnosti.
...