Jan Urban začal do Bosny jezdit před pětadvaceti lety jako válečný reportér. V roce 1996 vyšly jeho reportáže souborně, loni pak v třetím vydá- ní (Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět, Absynt, Žilina 2017). Zprostředkovává hrůzy i půvab čtyři roky ostřelovaného Sarajeva, komentuje a posuzuje postoje tehdejších tuzemských i zahraničních politiků, vysvětluje katastrofy Srebrenice a Goražde. V zápiscích vystupují jeho bosenští přátelé, někteří z nich později padlí (Chlapče, dneska musíš být nejdřív nacionální, a teprve potom můžeš koukat po ženských, vzkazuje jednomu z nich). Vhledy jsou to osobní a konkrétní. V textu Snajpr třeba líčí jiného novináře, který náhodou zabránil odstřelovači v usmrcení neznámé civilistky: Nakonec jsem mu tu pušku vzal, nabídl mu cigarety a rozkecali jsme to. Ten den ji nezastřelil (…) nechci zjistit, že ji zabil o den nebo o týden později, je to pošetilá obava, jako by nestačilo, kolik zabil jiných lidí.
Urban přesvědčivě ukazuje, že tradičně multikulturní Bosna nezanikla proto, že by „stejně nemohla přežít“, ale protože bylo rozpoutání etnického násilí pro okolní agresory výhodné. Soužití několika kultur je jako přítěž a neživotná představa vykreslováno právě těmi, kteří z rozpadu a násilí těží nebo nemají dost sil jim bránit. Za války bylo zabito nejméně sto tisíc osob, Česká republika přijala tři a půl tisíce uprchlíků… Copak lze s vážnou tváří tvrdit, že oproti nedávné době se dnes bezpečnost v Evropě zhoršuje?
- mš -