Překládala jste tvorbu mnoha básníků – od Catulla přes Namatiana a středověké vaganty až po chorvatské humanisty. Většinu vám do cesty postavila něčí nabídka. Je pravda, že Ovidius byl jako jediný vaší vlastní volbou?
Mou vlastní volbou byl Catullus. Také o Ovidia jsem se pokoušela jen tak, oslovena pitváním na seminářích profesora Karla Janáčka, kde jsme třeba hodinu a půl cupovali dvacet veršů z popisu Zlatého věku v Proměnách. Ostatní odcházeli znechucení, ale já jsem byla na vrcholu blaha. Objevovala jsem tam podtóny, které na první pohled nejsou patrné – zejména ne při četbě tehdy dostupných českých překladů. Ferdinand Stiebitz (jemuž nelze upřít, že Proměny přeložil s velkou erudicí a řekněme konsekventně) mě tolik neokouzloval – originál však ano, právě díky tomu drobnohlednému zkoumání. To ale neznamenalo, že bych tehdy měla ambici se mu přiblížit vlastním přetlumočením. Tu drzost jsem v sobě nenacházela.
V případě Catulla to bylo jiné?
Ano, to byl můj vůbec první překlad. Catullus, „první moderní lyrik“, mě oslovil na první pohled a nezávazně jsem si s ním pohrávala. A do toho se ozvala má starší kolegyně Eva Stehlíková s nápadem připravit výbor z Catulla, na němž se domlouvala s Jiřím Žáčkem v Československém spisovateli. Tam byli syti prorežimních publikací a říkali si, že antika je bezpečná a osvěží. Dala jsem Evě, co jsem si zatím sama sroubila, ona si z toho něco vybrala a řekla: „Nikdy bych nevěřila, že se to dá přeložit tak volně – ale je to ono!“ Dopouštěla jsem se tam různých formálních uvolnění, celkem bez zábran, protože jsem to nemínila publikovat. Byla to pouhá spontánní radost.
...