Jistě už jste slyšeli vyprávět, jak Paris unesl Helenu, nebo o zamilovaném Tristanovi. Četli jste verše o lásce i hrdinská vyprávění o bitvách. Nejspíš však ještě neznáte lišáka. I já jsem o něm dřív věděl jen málo. Ale jednoho dne jsem objevil ve zdi zazděný výklenek. K mé radosti skrýval prastarou knihu. Nejprve jsem měl dojem, že pojednává o lovu, ale pak upoutala moji pozornost barevná iluminace: otevírala lišákovy příhody. Kdybych si je vzápětí nepřečetl, pokládal bych toho, kdo by mi je vyprávěl, za opilce. Tak uvedl Pierre de Saint-Cloud příběh o vychytralém lišákovi jménem Renart. Byl jedním z dvaceti autorů, kteří v letech 1170–1240 psali ve staré francouzštině skladby souhrnně nazývané Román o lišákovi. Jde o osmadvacet textů (tzv. větví) provázaných postavami, jejichž jména a charakter se nemění. Středobodem jsou Renartovy lsti a smělé výpravy. Inspirovaly je především starší latinské texty, včetně překladů ezopských bajek. Většina badatelů dávno zavrhla názor o „lidovém“ charakteru látky. Lišák není plodem dávného folkloru severní Francie a Flander – jde o literární výtvor sečtělých kleriků s osobitým smyslem pro humor.
...