Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Latina, jazyk nejen Ovidiův

Aktuální číslo

Děti státu?

Děti státu?

Dětské domovy v socialistickém Československu (1945/48–1974)
Frank HENSCHEL

O tom, jak „správně“ děti vychovávat a pečovat o ně, se vášnivě diskutuje nejen dnes, kontroverzní bylo toto téma i v době komunismu. Obvykle předpokládáme, že rodina byla tehdy do značné míry z výchovy dětí vytlačena a že nejsilnější vliv na děti měl stát, aby je ve smyslu ideologie vychoval v „socialistické osobnosti“.

Výše zmíněný dojem sice není zcela nesprávný, musíme však rozlišovat. Odstranění rodiny a úplné zestátnění a kolektivizace výchovy dětí nebyly programové, v praxi ani nebyly cílem režimů. Naopak již v Sovětském svazu, ale i ve východoevropských státech došlo po druhé světové válce ke zvýšení hodnoty rodiny; ta měla ulevit státu v oblasti péče o děti i ve výchově a vzdělávání a zároveň odrážela obrat v rodinné a populační politice. Jejím prvořadým úkolem byl nárůst počtu obyvatel.

Také v socialistickém Československu rodinu jako základ společnosti ukotvoval zákon. Zákon o právu rodinném (265/1949 Sb.) z roku 1949 zaručoval ochranu rodiny, neboť představovala zdravý základ pro vývoj národa. Toto ústřední postavení rodiny je opakovaně odůvodněno v Zá- koně o rodině (94/1963 Sb.). Zároveň si stát, strana a masové organizace vyhradily možnost zasáhnout do výchovy dětí a péče o ně a posloužit tak blahu společnosti. V centru přitom stály morální a ideologicko-politické hodnoty „socialistické osobnosti“.

ZESTÁTNĚNÍ PÉČE O DĚTI A SÍŤ DĚTSKÝCH DOMOVŮ

Zásadní změny v politice, společnosti a hospodářství znamenaly po roce 1945 mimo jiné rostoucí potřebu zařízení pečujících o děti, a tedy i dětských domovů. Důsledky německé okupace a války i následného vysídlení německojazyčného obyvatelstva vedly k velké nouzi. Rodiny se rozpadly a mnoho dětí osiřelo. Kromě mezinárodních podpůrných organizací zintenzivňovala snahy o zlepšení a rozvoj péče o děti také nová Československá republika. V této souvislosti byla již roku 1947, tedy před komunistickým převratem, existující síť dětských domovů zestátněna. Poptávka po těchto zařízeních stoupala i kvůli nucenému zapojení žen do výrobního procesu a kvůli zrušení pěstounských rodin, jež byly obviněny z vykořisťování a zneužívání svěřených dětí. Trvalá kolektivní výchova v  domově byla v padesátých letech experty a politiky považována za přinejmenším rovnocennou, ne-li dokonce nadřazenou rodinnému zázemí, a to když byli rodiče považováni za asociální či neschopné děti vychovávat. Do popředí se stále více dostával politický rozměr výchovy.

(...)

DĚTI BEZ LÁSKY? ZNALCI A „DĚTSKÁ OTÁZKA“

V raných šedesátých letech se na celostátní úrovni rozvinul spor o procesy a formy zasahování do rodiny, takzvaná dětská otázka. V centru diskuse stály kojenecké ústavy a dětské domovy pečující o děti, které nemohly či neměly žít se svými rodiči, protože ti již zemřeli, byli nemocní nebo se nezdáli být kompetentní pro výchovu. Psychologové, pedagogové a pediatři se dohadovali o „nejlepší výchově“ pro dítě, kritizovali kolektivní zařízení a požadovali posílení rodiny. Především pouto mezi matkou a dítětem ve smyslu takzvané teorie citové vazby (attachment theory), rozvíjené v tehdejší době ve Velké Británii a USA, bylo propagováno jako základ pro „zdravý vývoj“ dítěte. Od roku 1956 prováděli psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier ve středočeských státních dětských domovech studie, v nichž srovnávali mentální, emocionální a sociální stupeň vývoje dětí umístěných v těchto zařízeních s jejich vrstevníky, kteří vyrůstali ve svých rodinách. Výsledky studií překvapily je samotné i jejich odborné kolegy/kolegyně. Asi tři čtvrtiny dětí z domovů vykazovaly více či méně těžké vývojové poruchy, od vývoje řeči přes tělesné nedostatky až po psychické a emocionální problémy. Po dalším dlouholetém výzkumu Matějček a Langmeier publikovali své výsledky roku 1963 pod názvem Psychická deprivace v dětství. Objasnili zde příčiny a dopady takzvané deprivace, tedy nedostatku sociální a emocionální pozornosti ze strany pevné vztažné osoby. Ačkoliv se podle nich deprivace vyskytuje také v rodinách, je možné ji v kolektivním prostředí najít daleko častěji, neboť zde děti spolu musejí žít ve velkých skupinách a pečuje o ně jediná osoba vychovatele, většinou žena, která jim nemůže nahradit matku.

(...)

SOS DĚTSKÉ VESNIČKY A REFORMA SYSTÉMU DĚTSKÝCH DOMOVŮ

Nebylo to však tak, že by strana a stát byly dříve nečinné nebo že by byla zařízení kolektivní vý- chovy dále upřednostňována zcela beze změny. Od roku 1958 byla spíše znovu posilována ná- hradní péče v rodině, například formou adopce. Byla to také reakce na výzkum Zdeňka Matějčka a spol., kteří roku 1965 předložili rozsáhlý katalog požadavků, jenž shrnoval výše zmíněné nedostatky a navrhoval řešení. Výchovu v dětských domovech znalci chápali pouze jako jeden možný prostředek. Měla být nabízena především pro již duševně nebo emocionálně silně poškozené děti, které se nehodily pro adopci a vyžadovaly profesionální péči. Myšlenka politicky konformní výchovy zde tedy již nehrála téměř žádnou roli, vědci a vědkyně naopak do centra pozornosti postavili své lékařské a psychologické normy. Toto určité „odideologizování“ péče o děti bez rodiny se nejvýrazněji projevilo ve vybudování dvou SOS dětských vesniček v Československu. V době diskusí o „dětské otázce“ již byly SOS vesničky jako forma ústavní výchovy více se podobající rodině několikrát zvažovány. Nejenergičtěji se za koncept přijatý z Rakouska zasazoval pediatr Jiří Dunovský, který v roce 1968 založil Sdružení přátel SOS dětské vesničky. Navíc se mu podařilo pro SOS domovy, posuzované kvůli náboženské implikaci velmi kriticky, získat politickou podporu. Na počátku sedmdesátých let (v období 1970–1973) byly v Doubí u Karlových Varů a v Chvalčově u Olomouce otevřeny dvě dětské vesničky, jež byly nedlouho poté zestátněny. Opatření bylo součástí velké reformy systé- mu dětských domovů, v jejímž rámci se realizovaly mnohé odborné požadavky. Došlo k urychlení adopcí a jako další alternativa bylo opět zavedeno pěstounství. Děti byly podle prognózy vývoje trvale umístěny do věkově smíšených menších skupin nebo do takzvaných internátů. Tam měly být překlenuty krátkodobé rodinné problémy nebo se mělo čekat na adopci. Speciální zařízení se měla starat o tělesně nebo duševně „postižené“ děti nebo děti s poruchou chování. Ještě silnější zvědečtění systému dětských domovů sice vedlo k dalšímu oslabení politicko-ideologických vlivů, ale také k zesílení lékař- ského a biopolitického pohledu na „nenormální“ děti a jejich rodiny. Ve středu zájmu teď stály především romské rodiny, jež byly považovány za sociálně a kulturně zaostalé, ale také částečně z biologického hlediska za „méněcenné“. Kolektivní výchova měla zaručit oddělení dětí od jejich „zaostalých“ rodin a „správnou“ výchovu ve smyslu vědecky koncipované politiky péče. Sledujeme-li tedy tento vývoj a spory, nemů- že být o jednotné a neměnné formě výchovy dětí a péče o ně v komunistickém Československu řeč. Rodina, stát a věda si naopak v přístupu k dětem konkurovaly. Jedná se o proces, k ně- muž s různými projevy docházelo ve všech moderních společnostech.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz