Spolu se svými spolupracovníky jste na počátku tohoto roku v Praze představil jeden z výzkumných záměrů Humboldtovy univerzity. Jaké výhody, nebo také obtíže přináší interdisciplinární spolupráce?
Výzkumný záměr spočívá v kooperaci vědců různých disciplín, kteří se spojují, aby bádali nad nějakým rámcovým tématem a získali finanční prostředky na zaměstnání spolupracovníků a pomocných vědeckých sil. Mám tu čest už pět let řídit coby mluvčí berlínský projekt Transformace antiky. Jeho hlavní myšlenkou je dívat se na antiku jako na cosi dynamického, nikoliv pevně daného, a za druhé chápat osvojování antických artefaktů, textů či diskurzů nikoliv jako jednosměrnou recepci, nýbrž jako reciproční vztah: v aktu transformace se mění jak referenční kultura, tak přijímající kultura. Vynašli jsme si pro to neologismus – a jazykolam – z řečtiny: allelopoiese neboli oboustranná tvorba. Problematika (ale také půvab) takovýchto výzkumných záměrů spočívá asi především v tom, že se nejprve musí vypracovat rámcový koncept. Někdo ho snad může vnímat jako intelektuální Prokrustovo lože, většina ho však bere jako inspiraci. Je jistě pravda, že všech dvacet podprojektů nečerpá z fundusu transformačního konceptu se stejnou intenzitou, vytvořili jsme nicméně terminologii (pojmy jako apropriace, asimilace, ignorance atd.), s níž se dá konkrétně pracovat. Co se například přesně děje, když se italský humanista chopí Vergilia? Jak můžeme tyto transformační procesy, jejich dosah, intenzitu a formu přesněji charakterizovat, resp. diagnostikovat? Sám bych to tedy neviděl jako Prokrustovo lože, nýbrž přinejmenším v našem případě je to skutečně koncept, který na počátku nadhazuje plodné otázky a otevírá horizonty, ale pak také nabízí metody, které skutečně někam vedou, takže z nich mohou profitovat stejnou měrou kunsthistorikové, religionisti a kulturologové, historikové, filologové různých oborů i archeologové.
...