Ne každá asketická komunita skončí v zaslepené izolaci, která jí brání přijmout různost formulací a praxí víry. Přihodilo se to možná pečerskému klášteru na přelomu 11. a 12. století – alespoň pokud můžeme soudit z tvorby zdejšího svatého igumena Feodosije. Za jemu přisuzovanými spisy se skrývá člověk jistě dobrého, pokorného srdce a upřímné víry, ale malého rozhledu. Nemožnost tolerance formuluje ostře, jakkoli mu srdce velí zacházet s neortodoxními milostivě: Pokud nás pro Boha prosí, abychom jim dali jíst a pít, pak jim dejme, ale v jejich nádobách. Jestliže nebudou mít vlastní, dejme jim ve své, ale pak ji umyjme a pomodleme se. (...) Kdyby ten, co se pře, ti řekl: „Bůh dal tu i onu víru,“ odpověz mu, dítě: „Máš snad, křivověrníku, Boha za dvojvěrce!“ A Feodosij měl pře rád: Měl ještě blažený jeden zvyk: často v noci vstával a tajně odcházel k Židům, aby se s nimi přel o Krista, káral je, a tím je hněval, nazýval je odpadlíky a bezbožníky a očekával, že [jimi] bude za hlásání Krista zabit. Vidina mučednické polemiky mu působila stejné potěšení jako prchání před příliš milující matkou či odolávání komárům a ovádům. Feodosij jako autor i literární hrdina ze souboru překladů staroruských textů Svatí a hříšníci (přeložil a okomentoval Michal Téra, Pavel Mervart, Praha 2015) skutečně ční. Jako další výrazná postava hrdiny-literáta zde ovšem vystupuje také samotný kníže Vladimír Monomach, z jehož doby většina představených literárních děl pochází. Úspěšná péče tohoto panovníka o vlastní památku a zanechání hlubokých stop v historii se mimochodem značně podobá propagandě Karla IV., která nás na každém kroku pronásleduje dodnes.
-mš-