pokud jste se v posledních dvou letech vydali do Kuksu, byli jste asi nemile překvapeni, když jste namísto prostoru k rozjímání nalezli areál, kde se to jen míhalo restaurátory, architekty, arboristy a kde pro tiché úvahy nezbývalo příliš prostoru. Nyní, po dvou letech, rekonstrukce Hospitalu Kuks a okolí končí − a návštěvníkům se otevírá poslední březnový víkend. Rozhodnete-li se pro cestu do východních Čech, na staré panství, které bylo neodlučně spjato se jmény Františka Antonína hraběte Šporka, Matyáše Bernard Brauna či Michaela Heinricha Rentze, možná vám s hledáním genia loci pomůže březnové téma ĎaSu. Některé příspěvky vám přiblíží šporkovskou dobu, v jiném se dočtete například o oživené tradici barokního divadla. V rozhovoru s nestorem šporkovského bádání, profesorem Preissem, se dozvíte zajímavé podrobnosti i ze zákulisí historikovy práce.
Duchovní život člověka přelomu 17. a 18. století se do značné míry lišil od toho našeho současného. Neustále přítomný mravní apel, zázraky i andělé nebyly jen dobové kulisy, ale integrální součást existence. Ani v tomto kontextu nebyl František Antonín hrabě Špork jednoduchá a jednoznačná osobnost. Svou duchovní a mecenášskou činností se snažil vybudovat si obraz dobrého pána a křesťana. Ovšem jeho záliba v karbanictví či neustálé soudní spory dávají tušit i temná zákoutí jeho mysli. Byla to dlouhá cesta badatele, jež Pavlu Preissovi dovolila v závěru knihy o Šporkovi konstatovat: Masky opadaly a z pomníkově pózujícího Šporka jako lidumila a ryzího bojovníka za Pravdu a Spravedlnost nezůstala než holá kostra. Ale i z té sálá až do dneška náboj geniality, který jeho vůle vtiskovala jeho činům a výtvorům (...) Fontány jeho nápaditosti tryskají na kalném pozadí všedních dnů. (...) svým nepomíjivým odkazem vrůstá jeho osobnost do české kultury hluboce a nevykořenitelně.
Objevné jaro vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová