„K pruskému dvoru? Ne a ne a ne…“
Hans Joachim Schädlich ve své novele Veličenstvo, chvátám. Voltaire u Friedricha II. (z německého originálu přeložil Vratislav Slezák, Argo, Praha 2014) barvitě a svěže popisuje jednu z nejznámějších „historek“ dějin evropské osvícenské filozofie: takzvaný filozof na pruském trůně Friedrich (či chcete-li Bedřich) II. se dopisem dožadoval na „největším“ tehdy žijícím filozofovi Voltairovi jeho přítomnosti u berlínského dvora. Francouzskému mysliteli, který se ve své domovině nikdy netěšil žádným výsadám, to zpočátku nebylo vůbec proti mysli. Mnohem opatrnější byla však jeho milenka markýza Émilie du Châtelet, která snad z pouhé žárlivosti, snad z prozíravosti Voltaira před svérázným panovníkem varovala. Prý nelze nebýt krajně obezřelý, jde-li o hodnocení velkých mužů. (...) Prostě a jasně: Reputace lidí závisí na přízni dějepisců. Když měli proslulého monarchu v oblibě, dokázali posbírat spoustu příkladných vlastností. Nějaký čas to i vypadalo, že její nedůvěra nebyla na místě... Schädlich zachycuje zvůli moci mistrným způsobem. Je to vlastně jeho celoživotní téma a ví, o čem píše. I s ním si mocní kdysi „pohráli“ – v sedmdesátých letech 20. století odešel z tehdejšího východního Německa do západního poté, co byl vyhozen z Akademie věd, když „nahlas“ nesouhlasil s některými kroky komunistické NDR (především ho pobouřila kauza písničkáře a básníka Wolfa Biermanna). Dnes patří k výrazným intelektuálním autoritám Německa. Je tedy důvodem k radosti, že se jeho příspěvek k „friedrichovskému roku“ 2012 (kdy uplynulo 300 let od Friedrichova narození) díky skvělému překladu dostává i k českému čtenáři. - ivc -
Přátelské listy nejen o *Listech*
Vzácně bezprostřední vhled do života, myšlenek a úsilí části československého posrpnového exilu sdruženého kolem časopisu Listy podává kniha Psáno z Říma, psáno ze Ženevy (Burian a Tichák, Olomouc 2013). Ta obsahuje výběr ze vzájemné korespondence jednoho z nejpilnějších exilových organizátorů a proslulého ředitele Československé televize z doby pražského jara Jiřího Pelikána (1923–1999) a novináře Dušana Havlíčka (nar. 1923) z let 1969 až 1989. Nejen pro ně se tehdy vinou vnějších okolností, které je rozvály po Evropě, právě dopisy staly nejvlastnějším prostorem přátelského styku. Za oněch dvacet let si jich vyměnili dlouhou řadu. Vedle čistě věcných sdělení spjatých s vydáváním dvouměsíčníku Listy, který Pelikán v Římě založil a s nímž Havlíček spolupracoval, se v nich autenticky líčí svízele exulantského života: od existenční tísně po zklamání z politického vývoje a z chování některých přátel. Oba pisatelé se hlásili k myšlenkám reformního komunismu a základní osou všech jejich úvah i aktivit byla situace v Československu, o níž měli kusé, byť úhrnem až překvapivě přesné povědomí. V této souvislosti stojí za zvláštní zmínku, jak počátkem roku 1977 z dálky vnímali události související se zveřejněním Prohlášení Charty 77. Vzdor radosti z organizovaného vystoupení opozice převládá v jejich dopisech zděšení nad úspěchem režimní kampaně vrcholící masovým podepisováním tzv. Anticharty. Aniž by toto hromadné selhání kulturní obce z „bezpečí“ exilu nějak příkře soudili, zesilovalo u nich pocit izolace a pochybnosti nad smyslem vlastní činnosti. Ty ovšem čas rozptýlil dokonale, i po čtyřiačtyřiceti letech „jejich“ Listy stále vycházejí. - ndv -