Tři francouzské knihy, kterým věnuji pozornost, spojuje osobitý pohled na využití teorií pro zkoumání historických jevů. Představuji si, jak by historik musel psát, aby dodržel teoretické nároky, které na něj klade Roger Chartier v knize Na okraji útesu (přeložil Čestmír Pelikán, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010). Klíčové jsou pro něj vztahy, jež spojují diskurzy a sociální praxe. Historik se pohybuje na okraji prázdnoty a spadne do ní, pokud smaže všechny rozdíly mezi logikami, které organizují výpovědi, a logikami, které řídí činy a chování. Podle mě tento požadavek směřuje k víceméně planému teoretizování nad možnostmi historického poznání vyšperkovanému bombastickými charakteristikami ve stylu vyrvat z archivů, vpád diference, vynoření jiného atd. Přijmout Chartierovy nároky by znamenalo osvojit si jemné nástroje lingvistiky, textové kritiky, sociopsychologie a jiných emancipovaných pomocných věd, které podle něj ohrožují autonomii historie, a právě proto historik musí ovládat jejich metody. S touto výbavou pak důkladně prozkoumat všechny zjistitelné předpoklady existence a reprezentace historických aktérů a to samé provést ještě u sebe jako interpreta a reprezentanta jiného diskurzu. Až poté bude možné pustit se do samotné interpretace. Obávám se, že v takto ekvilibristickém počínání se snadno může rozpustit samotné historično.
...