Jedním z pilířů šlechtické reprezentace i vnímání sebe sama byla v raném novověku výstavba a výzdoba staveb v širokém typologickém rozpětí – od privátních pohřebních kaplí, vlastních sídel až po všeobecně využívané stavby ve veřejném prostoru.
Humanistická kultura a teoretické úvahy o architektuře v 15. století dodaly tomuto rysu šlechtické mentality potřebné argumentační zázemí. Již Leon Battista Alberti ve svém spisu Deset knih o stavitelství (1452) považoval budování architektur za nanejvýš ušlechtilou činnost, která dodává vážnost každému stavebníkovi. Ne náhodou jeden z jeho vlivných patronů, kterým byl Gio vanni Rucellai, považoval v životě urozence za druhou nejdůležitější věc po plození potomků právě stavění. Humanista Giovanni Pontano ve spisu O vznešenosti (1498) pokládal výstavbu a bohatou výzdobu architektur za ideální formu k vyjádření vznešeného statutu a trvalé památky šlechtice. Renesanční kultura s sebou přinesla nejen kladné hodnocení osobního patronátu a budování přepychových staveb, ale obohatila tyto činnosti o podstatný morální rozměr ve smyslu utváření šlechtické ctnosti – virtus.
...