Dějiny a současnost

Francouzský teoretik umění, v letech 1989–2005 ředitel Picassova muzea v Paříži, Jean Clair je zarytý konzervativec, který je přesvědčen, že moderní doba je v úpadku. Na důkaz toho vydal již v roce 2006 ve Francii své soukromé zápisky, které na konci loňského roku vyšly i česky pod názvem Protivný deník. Clairův konzervativismus se projevuje ve všednodenních příbězích a úvahách, které si po dobu jednoho roku zapisoval. Rozčilují jej mobilní telefony, které razantně člověku vpadnou do soukromí, když to nejméně čeká, přebujelá administrativa libující si ve všemožných a nesrozumitelných zkratkách či prznění francouzštiny televizními moderátory. Někdy možná máte pocit, že autorem řádků je spíše nerudný stařec, který neumí a ani nechce rozumět současnému světu, na druhou stranu jsou Clairovy postřehy v mnoha ohledech více než trefné. Při četbě autorových deníků si také uvědomíme, že skutečný konzervativec, za kterého se autor sám považuje, má hluboký sociální cit, úctu ke vzdělání, kultuře a rodině, tedy k hodnotám, na kterých by měla stavět každá civilizovaná společnost. Jaký to rozdíl od řady dnešních politických představitelů, kteří sami sebe zcela zcestně a v rozporu se svým jednáním označují za konzervativce. Rovněž Clairovo hodnocení úrovně dnešních médií je velice případné a stojí za krátké ocitování: V poslední době i při zprávách v rádiu a rozhovorech v televizi, kde se běžně zabydluje tykání, nevěříte svým uším, když se otázky kladoucí novinář u toho pochechtává a veškerá debata o záležitostech tohoto světa se smrskne na předvádění vtípků, výprodej žertíků, nafukování informačních bublin a jednu oplzlou narážku za druhou. Začíná být běžné, že tahle hniloba brání veškerému pochopení. Slovní hříčky trousí přelétavý duch jako skutečný trus, a novináři se tak stávají novými Vyznavači okamžiku, se kterými se setkal Dante, jak stojí ve vlastních výkalech v druhém kruhu Pekla.