Willem Frederik Hermans (1921–1995), který spolu s Gerardem Revem a Harry Mulischem patří do tzv. velké trojky autorů, jež zásadně ovlivnili nizozemskou poválečnou literaturu, byl až do loňského roku českému čtenáři neznámý. Hermans totiž trval na tom, aby jeho díla nevycházela ve východním bloku. V češtině tak jeho zásadní román o nizozemském odboji Temná komora Damoklova (přeložila Magda de Bruin Hüblová, Host, Brno 2010) vyšel až více než půlstoletí od svého původního vydání (1958). Hermansův pohled na konspiraci a válečné Nizozemsko je nesmlouvavý, líčení jedince ztraceného v plánech těch, které ani nezná, a zamotaného v síti rodinných vztahů a vlastních charakterových neduhů, je ostrou kritikou hledání hrdinů v poválečných časech. Vyhraněné Hermansovy názory (nejen) na nizozemskou společnost se v očích některých řadí po bok jiného proslulého spisovatele – Multatuliho. Hermans svou nespokojenost nakonec vyjádřil i tím, že z Nizozemska odešel. Jeho další oceňovaný román Už nikdy spánek (přeložila Magda de Bruin Hüblová, Host, Brno 2011) v jistém ohledu autorovu nespokojenost s Nizozemskem předjímá. Je to příběh mladého studenta, který se z Nizozemska s nezajímavým geologickým profilem vydá s norskými studenty za polární kruh, aby našel důkaz pro svou vědeckou premisu ohledně stop po meteoritech. Avšak spíše než s mimozemskými záležitostmi se musí vyrovnávat s důsledně pozemskými trápeními: nenasytnými komáry, nekonečnými polárními dny, a především s vlastní nešikovností a vůbec s uvědoměním si, proč vlastně dělá to, co dělá: V téhle branži se člověk úcty nedočká. A to matka každý týden píše články o románech, jejichž autoři jsou v novinách zvěčněni jménem, příjmením a fotografií, a JÁ neznám jediné jméno badatele, který studoval krátery po meteoritech. (...) ta jména nezná nikdo s výjimkou pár jedinců, kteří se zabývají dějinami vědy: zvláštní specializace. A ani to, co píší oni, nikdo nečte, kromě několika dalších jedinců jako oni, kteří se taky zabývají historií vědy... (ivc)
Když v roce 1987 vydal Ladislava Jehlička soubor svých vzpomínkových úvah Křik koruny svatováclavské kolovalo několik exemplářů mezi lidmi jako autorský samizdat. Z plánovaného vydání samizdatu v londýnském exilovém nakladatelství Rozmluvy nakonec sešlo a po roce 1989 Jehličkova kniha ležela dlouhá léta v nakladatelství Academia. V té době byl již autor po dvou mozkových mrtvicích a ochrnutí pravé ruky zcela vyřazen z literární činnosti. Souboru Jehličkových esejů se nakonec ujalo nakladatelství Torst, a tak na sklonku loňského roku mohl konečně vyjít kompletní soubor esejistiky Ladislava Jehličky ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Přítomný svazek nazvaný podle původního samizdatového vydání Křik koruny svatováclavské (Torst, Praha 2010), tak v sobě zahrnuje nejen původní samizdat, ale rovněž studie publikované v exilových časopisech, sborník k Jehličkovým padesátinám z roku 1976, do kterého tehdy přispěla celá řada tehdejších katolických intelektuálů (např. Zdeněk Kalista, Josef Kostohryz, Václav Renč, František Křelina, Ladislav Kuncíř ad.) a několik dosud nevydaných textů z pozůstalosti. Můžeme se tak v úplnosti seznámit s názory někdy poněkud svérázného autora, který nešel pro ostré slovo daleko, jehož polemické názory na první i druhou republiku, T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, zahraniční odboj, českou šlechtu, ale především literaturu (a to nejen katolickou) mnohé provokovaly, na druhé straně však byly podloženy hlubokou znalostí a sečtělostí. (eb)
Poslední dvě prózy čechoamerického spisovatele Jana Nováka Zatím dobrý (přeložila Petra Žallmanová, Petrov, Brno 2004) a Děda (přeložili Jiřina Zachová a Jan Novák, Bookman, Praha 2007) patří v kontextu jeho díla k textům z nejdůležitějších. Totéž se ovšem nedá říci o knize Aljaška aneb příběh příběhu (Plus, Praha 2011). Příhoda převzatá z novin vypráví o zaměstnanci, jehož vyhazov z firmy vykolejil natolik, že si účty přišel vyřídit s pistolí v ruce. Novák zprávu zpracoval již v osmdesátých letech jako filmový scénář a později ji přetvořil do podoby divadelní hry, kterou v devadesátých letech hrálo divadlo Husa na provázku. Nynější prozaické zpracování je tak jakýmsi metatextem, v němž autor příběh nejen vypráví, ale současně – jak prozrazuje i podtitul knihy – své psaní komentuje a dává nahlédnout do úvah, které tvorbu novely provázejí. Novák je bezesporu autorem, jehož baví vyprávět o hrdinech v mezních situacích. I proto se zřejmě potřetí vrátil k události, jejíž nová podoba je ale pozoruhodnější „příběhem příběhu“ než samotnou fabulí. (jde)