Když Jiří Guth-Jarkovský navštívil před první světovou válkou USA, povšiml si řady skutečností, jimiž se tato země odlišovala od habsburské monarchie, z níž přijížděl.
Mezi ty nejnápadnější patřilo zjištění, že Američan se za svůj bankrot v podnikání nejenže nestydí, nýbrž že se s ním umí i pochlubit, a to zvláště v tom případě, když se po svém předchozím úpadku dokázal úspěšně uplatnit v novém povolání. Českého cestovatele, spoluzakladatele Mezinárodního olympijského výboru a znalce etikety přitom zaskočilo, že společnost takového člověka nezavrhuje. Nabyl totiž dojmu, že si povětšinou váží toho, že se „bankrotář“ nenechal odradit předchozím nezdarem. Domnívám se, že mnohé z Jarkovského smíšených pocitů sdílíme dodnes. V naší kultuře znamená pojem bankrot stále něco velmi pejorativního, co hraničí s podvodným jednáním, nápadnou neschopností či ztrátou cti. Tomuto pojmu odpovídající strach, nejistotu či jiný tísnivý pocit v nás pomáhá vyvolat zkušenost, kterou naši předci učinili s rakouským státním bankrotem z roku 1811, jež se v průběhu dvou set let zasula do spodních vrstev našich mentálních map. Z nich se vynořuje povětšinou jen tehdy, pokud máme pocit zásadního ohrožení těch našich životních jistot, o nichž se domníváme, že se dají poměřovat povýtce jen penězi. Ostatně dějiny českých zemí v dlouhém 19. století je možno interpretovat z kulturního hlediska jako dobu, v níž se řada kýžených životních jistot tradicionální společnosti začala pod tlakem celkové společenské modernizace proměňovat na jistoty, jinými slovy též „ne-jistoty“, úzce spjatými s penězi.
...