„…Lovci odcházejícímu nepřejte štěstí, pokazíte mu náladu,“ zní jedna z instrukcí „Společenského katechismu“ Jiřího Gutha-Jarkovského z roku 1922. Pravidla bontonu při loveckých zábavách se však datují mnohem hlouběji do minulosti.
Nároky principů společenského chování vybroušených k dokonalosti savoire vivre et savoire faire (umění žít a umění konat) přispěly k proměně lovů jako zábavy již v prostředí antické urozené elity. O etice lovu psal například římský spisovatel Flavius Arianus (95–175), jemuž je připisován i tento citát: Cílem skutečného sportovce není zajíce chytit, ale přimět jej k závodu či k souboji a pak se radovat, pokud se zvířeti podaří uniknout. Lov již od starověku obnášel dvě zásady – lov pro potravu a lov pro zábavu. Obsah obou zásad se svým rozměrem lišil tím, zda ji provozovala privilegovaná nebo neprivilegovaná společnost. Je přirozené, že pro privilegovanou společnost mocných znamenala spíše luxusně zbytnou potřebu než životně důležitou nutnost.
...