„Drahota veliká nesmírně ve všelijakých věcech vždy se rozmáhala; každý své věci zvejšoval, jak chtěl, upřímnost a dobré svědomí zavřeno,“ lamentuje ve svých „Pamětech“ Mikuláš Dačický z Heslova.
V jeho zprávách věnovaných prvním rokům po bělohorské bitvě se tak snoubí tvrdá kritika politiky pobělohorských vítězů s líčením tehdejší inflace a neutěšených hospodářských poměrů vůbec. Mince peněžitá nová, stříbrná, velmi zlehčená se dělala; staré dobré stříbrné tolary vzácné byly a zřídka vídány byly, jenž předešle po 70 krejcařích vydávány a brány byly, juž po čtyrech, po pěti kopách míšeňských. Dukátové zlatí, kteříž po půl druhé kopě míšeňské platívali, juž po šesti, sedmi kopách míšeňských etc. Tak bída bídu následovala a zhouba zemská nepřestávala. A tak zlehčena jest na nejvyšší stará sláva národu českého, a to vše skrze (…) hrozný pád stavův českých, jenž své pozdvižení a nerozvážlivé předsevzetí ničemně prohráli, a tak sebe a jiné mnohé nevinné, k takovým hrozným bídám, soužení a těžkostem připravili. Pán Buoh rač se smilovati! Finanční krize z počátku třicetileté války se tak i pod vlivem Dačického kronikářského textu stala jedním z pravidelně připomínaných emblémů národní porážky; k vylíčení toho všeho zlého, co se „nám“ stalo po krachu stavovského povstání let 1618–1620, patří pravidelně nejen popravy na Staroměstském náměstí a Komenský loučící se s vlastí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu, ale i zlopověstné mincovní družstvo z let 1622–1623. Tak totiž dost symptomaticky pojmenoval před sto lety Jan Herain předpokládaného hlavního viníka, kterým mělo být mincovní konsorcium v čele s dvorským kupcem Janem de Witte z Lilienthalu, pražským finančníkem nizozemského původu.
...