Dějiny a současnost

Kniha jednoho z největších stylistů světové literatury dosahujících uměním slova a komposice nejzazších mezí dokonalosti, napsaly Rozpravy Aventina v roce 1930 na adresu českého překladu románu Josepha Conrada Tajný agent. Conradovu knihu tehdy přeložil a v Melantrichu vydal Jan Čep. Přestože Conradovy knihy u nás vycházely bez větších problémů i před rokem 1989, Tajný agent se od roku 1930 re­edice nedočkal, nejen kvůli osobě překladatele, ale především kvůli svému protiruskému zaměření. Stejný osud potkal i román Očima západu, který česky naposledy vyšel v roce 1938. Nové vydání Tajného agenta v překladu Petry Martínkové vyšlo až v loňském roce (Leda – Rozmluvy, Praha 2010). Českému čtenáři se tak dostává po mnoha letech do rukou jeden z nejlepších Conradových románů. Příběh pana Verloca, anarchistického živnostníka a dvojitého agenta, který se za léta svých služeb proměnil v blahobytného měšťáka, dostane nečekaný spád poté, co je postaven před úkol prokázat svému zaměstnavateli na ruské ambasádě svou užitečnost. A že tento úkol nedopadne pro Verloca dobře, je celkem nasnadě. (eb)

Útlá knížečka katalogového typu od znalce Grónska Ole G. Jensena Střípky grónské kultury (přeložil Zdeněk Lyčka, Triton, Praha 2010) představuje čtenáři zakoukaného na sever svět tupilaků, angakoků a amuletů, jež jsou neodmyslitelnou součástí duchovního života Gróňanů, ale i každodenní život obyvatel tohoto „zeleného ostrova“, kteří využívají ulu, avittat, kajak či anorak, z nichž poslední dva pojmy se zabydlely v mnoha evropských jazycích. Autor publikace Ole G. Jensen žije v Grónsku od roku 1975 a působil mimo jiné jako ředitel muzea v Tasiilaqu a Qaqortoqu. Díky svému dlouholetému zájmu dokázal velmi přehledným způsobem přiblížit kulturní dědictví Inui­tů, na něž Gróňané svými tradicemi a myšlenkovými světy navazují. Zmiňuje ale třeba i odpověď šamana Najagneqa, který žil pro změnu na Aljašce a který roku 1924 na otázku polárníka Knuda Rasmussena Jak lidé žijí?, odpověděl: Rozpolceně, protože vše míchají dohromady. Jsou slabí, protože nedokážou dělat jednu věc po druhé. Velký lovec nemůže být zároveň velkým milovníkem žen. Ale přesto se s tím nikdo nedokáže smířit. Zvířata jsou nevyzpytatelná. Proto ten, kdo se jimi živí, musí být opatrný. Lidé si opatřují amulety, ale zůstávají ve své nemohoucnosti osamoceni. V osadě musí být co nejvíc nejrůznějších amuletů. Jednotvárnost tříští síly, co je stejné, je bezcenné. Jak varovné v čase globalizace... (ivc)

Pro natáčení filmu Ragtime se Miloši Formanovi podařilo v roce 1979 získat jednu z největších hollywoodských hvězd, Jamese Cagneyho, který byl tehdy už ovšem dávno na odpočinku. Osmdesátiletý Cagney působil apatickým a sešlým dojmem, ovšem jen do okamžiku, než zazněl režisérský příkaz k akci. Pak se náhle změnil v onoho špičkového herce, jakým byl po celý život. Forman tuto zkušenost vnímal jako důkaz, že s věkem ubývají síly, talent ale zůstává. Vzpomněl jsem si na jeho slova při čtení novelky, kterou na prahu osmdesátky napsal Josef Škvorecký. Knížka s názvem Obyčejné životy. Novela pro stálé čtenáře (Book and Cards, Praha 2010) vychází již ve druhém, revidovaném vydání a volně navazuje na autorovy stěžejní opusy – zejména Zbabělce, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší. Pojednává o dvou abiturientských sjezdech gymnaziální třídy Dannyho Smiřického z let 1963 a 1993. Záznam těchto setkání někdejších spolužáků je prostříhán retrospektivami, v nichž nás autor seznamuje s neznámými úseky jejich životů drcených dvěma totalitami. Je to dílko precizně vystavěné, s mozaikovitou strukturou, která se ostatně stala postupem času Škvoreckého trademarkem. Autor je vybavil dokonce i poznámkami, v nichž připomíná mj. osudy postav v předešlých dílech. Škvorecký napsal v Cagneyho věku útlou knížku, kterou lze číst i jako epilog – hloubkou a brilancí ovšem srovnatelný s nejlepšími díly, která mu předcházela. (jde)

Americká spisovatelka Nicole Kraussová zaujala čtenáře především svým druhým románem Dějiny lásky. Její prvotina Muž vejde do pokoje (přeložila Simona Javůrková, Argo, Praha 2009), jejíž český překlad však Dějiny lásky předešly, je sice z literárního pohledu hodnocena spíše rezervovaně, avšak i přes jisté „nedotaženosti“ nabízí zajímavé úvahy o paměti a způsobu uchovávání vzpomínek. Samson Greene, ústřední postava knihy, je oblíbený profesor literatury. Tedy vlastně byl. Když mu totiž odoperují nádor na mozku, přijde o všechny vzpomínky od svých dvanácti let. Stane se proto vhodným „pokusným králíkem“ ve výzkumu dr. Malcolma, zabývajícího se implantací vzpomínek do cizí paměti. A pokus se zdaří. Samson, který tápe i v komunikaci s vlastní ženou, se pak jen zoufale ptá: Člověk si myslí, že někoho zná, a pak skončí s bombou v hlavě. (ivc)