Katedrála sv. Víta je nejskvělejší částí našeho kulturního dědictví. Studium všeho, co s ní souvisí, proto zajímá stále znovu nové generace českých i evropských historiků umění. Některé nedávné výsledky pozměňují zažité představy o tom, jak to se stavbou katedrály asi bylo.
Na jaře roku 1355 si cestovní průvod právě korunovaného císaře Karla IV. zajel cestou mezi Itálií a Norimberkem až do Švábského Gmündu, který ovšem panovník dobře znal. Neměl tu tentokrát žádné povinnosti a nezdržel se dlouho, ale cesta přinesla cosi mimořádného. Karel vyjednal, že Petr, sotva dvacetiletý syn architekta a stavebního mistra (magister operis) zdejšího městského kostela, přijede příští rok do Prahy. Potřeboval totiž toho pravého tvůrce, s nímž by mohl spolupracovat na dostavbě katedrály sv. Víta: její první architekt Matyáš, Francouz z Arrasu, totiž před čtyřmi lety zemřel. Co když to ale bylo trochu jinak: Lucemburkové vládnoucí v Českém království se někdy před rokem 1341 rozhodli přestavět hlavní kostel v Praze, protože románská bazilika už nestačila rozsáhlému provozu a nereprezentovala dostatečně ani očekávané císařské sídlo, ani nové arcibiskupství. Chtěli, aby podoba chrámu odkazovala k francouzskému královskému majestátu, a proto zvolili formu katedrálního velkého kostela. Architekt Matyáš z Arrasu ale po deseti letech od zahájení zemních prací zemřel. V té době už stály základy chóru, kaple kolem něj byly pod střechou, a základní podoba chrámu tedy byla nezvratně dána. Katedrální huť byla schopna pokračovat několik let setrvačně dál, čím dál naléhavější ale bylo najít nového architekta, který dokáže ve stavbě tvůrčím způsobem pokračovat. Skupince císařských úředníků okolo Konráda z Bissingen se po značném úsilí a vyjednávání podařilo přesvědčit představitele svatovítské kapituly, aby prestižní a výnosnou funkci pražského stavebního mistra svěřili nadějnému mladíkovi Petrovi, synu architekta ze švábského Gmündu. Přímluva v tomto případě podpořila skutečné schopnosti a Petrovo velké tvůrčí nadání, proto přes svůj mladý věk místo s obrovskou zodpovědností nejen získal, ale i udržel. Je celkem pochopitelné, že první verze příběhu o tom, jak se Petr Parléř z Gmündu už ve studentském věku dostal k tomu, aby po následující polovinu století vedl nejprestižnější stavbu střední Evropy, vyhovovala uvažování 19. a většiny 20. století. Je to příběh dvou velkých duchovních hrdinů: architekt je umělecký génius, a své dílo vytváří společně s mimořádnou osobností vladaře a objednavatele, který sám umění hluboce rozumí. Přiznejme si ale, že dnešnímu pojetí lépe vyhovuje druhá verze – bere totiž v úvahu spíš pragmatické možnosti a detaily než velká gesta. Která z nich ale platí doopravdy, nevíme, a asi stěží někdy zjistíme. To, že Petr Parléř rozvíjel svou originální a vlivnou tvorbu na základě nejen středoevropské architektonické tradice, ale také díky tomu, že dobře znal dóm v Kolíně nad Rýnem a snad i západoanglické stavby v Bristolu, Exeteru a Wellsu, zjišťujeme díky uměleckohistorické srovnávací analýze forem. O tom, jak se ale Petr do Prahy vůbec dostal, bychom potřebovali mít písemnou zprávu, a ta nám schází.
...