Jan Lucemburský zaujímá v českých dějinách poněkud zvláštní místo. Bývá prezentován jako skvělý rytíř a diplomat, ale i jako dobrodruh a hazardér.
Janovi se vyčítá „cizí“ původ a mravy, kritizován je jako manžel i otec. Ve srovnání se slavným synem Karlem IV. se pak nejednou jeví jako nezodpovědný panovník, kterého je nutno akceptovat pouze proto, že obdivovaná dcera Václava II. Eliška se prostě musela vdát, aby mohla přivést na svět skutečného pokračovatele Přemyslovců. Poměrně kritické stanovisko vůči Janu Lucemburskému vnesl do historiografie již jeho součastník Petr Žitavský ve své skvěle literárně vystavěné Zbraslavské kronice. Počáteční autorovo nadšení v ní vystřídala nespokojenost s Janovou vládou v Čechách, jež se mu jevila málo důstojná a příliš kořistnická, a pochopení neměl ani pro Janovy úspěchy na poli evropské politiky, což naopak dokázaly na počátku 16. století ocenit české stavy.
...