- návrat do dějin?
Kolem dvacátého výročí listopadové revoluce se objevila záplava vzpomínek a ke slovu se dostali i tehdy "poražení". Ve dvacetiletém mediálním monologu "vítězů" je to novinka, ale stěží vyvolá dialog. Je pozdě. Upřesňujeme pouze detaily historického dramatu. Československý Listopad je jedním z posledních dějství zhroucení sovětského impéria a jeho politického systému. Mezi historiky i pamětníky dochází ke shodě, že Sametová revoluce byla součástí celkového pohybu dějin a že vítězové byli pasováni na hrdiny dodatečně. Jejich chvíle přišla až při novém rozdělování moci. Vzpomínky poražených ukazují, že na odstranění neschopného vedení KSČ měly zájem i různé složky vládnoucího režimu. Je zřejmé, že střetnutí policie s demonstranty na Národní třídě v Praze bylo inscenováno tajnými službami, včetně fiktivní zprávy o mrtvém studentovi. V době převratu a nejistoty působí na nálady občanů spíše divoké fámy než pravda. Většina Čechoslováků si prostě změnu režimu přála. Výročí aktualizovalo věčnou otázku, proč jsme byli až posledním článkem v řetězu revolucí během památného roku. A jako obvykle jsou zde lidé, kteří vše svádí na českou zbabělost. Zejména jsou to ti, kteří seděli v době normalizace v bezpečí. Málokdo připomenul, že zde byla stále čerstvá paměť na okupaci Československa v srpnu 1968 s tvrdými důsledky pro zemi i statisíce rodin. Měli jsme ještě v paměti Mnichov a neznali jsme současné tajné dohody velmocí. A viděli v televizi záběry o čerstvých událostech v Pekingu. Snad i proto jsme nespěchali. Nicméně na dramatu pádu komunistické utopie přece jen zásluhu máme. Čechoslováci svým pokusem o demokratizaci společnosti v šedesátých letech byli první v sovětském bloku, kteří zpochybnili jeho socialistickou rétoriku a na ní založenou legitimitu režimu. Za své dějiny se stydět nemusíme, jen jsme byli někdy poněkud před nimi (husitství, šedesátá léta) nebo jsme se o něco opozdili (v národním obrození, v době normalizace). Listopadem jsme se do dějin vrátili se vším, co to přináší.