Zájem o osobnost krále a císaře Zikmunda Lucemburského, posledního příslušníka lucemburské dynastie, zažívá v evropské historiografii, včetně české, už několik let doslova „boom“.
V poměrně krátkém časovém sledu vyšlo hned několik velkých monografií věnovaných tomuto panovníkovi; za všechny uveďme alespoň knihy E. Mályusze, J. K. Hoensche, W. Bauma, či F. Kavky. Zpracování rozsáhlého, do té doby nepublikovaného archivního materiálu uherské provenience od základu změnilo hodnocení Zikmunda jako uherského panovníka, a to hlavně zásluhou maďarského historika P. Engela, který jako první vyvrátil představu o slabém a rozhazovačném panovníkovi, ovládaném do konce života uherskou šlechtou. Práce několika českých historiků rovněž přinášejí nový, střízlivý a emocí zbavený pohled na osobnost jednoho z nejvýznamnějších středověkých panovníků. Obraz Zikmunda jako výjimečné postavy pozdně středověkých dějin pomohla dotvořit i úspěšná mezinárodní výstava Sigismundus – Rex et Imperator v roce 2006 pořádaná Muzeem krásných umění (Szépművészeti Múzeum) v Budapešti a Národním muzeem dějin a umění (Museé national d’histoire et d’art) v Lucemburku, jež se konala v obou městech, stejně tak jako vícero mezinárodních kolokvií a konferencí věnovaných této znovuobjevené postavě evropských dějin.
...