- vévoda
Pokud se někdo stane knížetem, má hypotetickou naději, že dosáhne i na titul vévody, respektive držitele vévodství, takového menšího království. Prvním českým „frýdlantským“ vévodou se stal roku 1625 Albrecht z Valdštejna († 1634). Již staletí předtím byl však vévodou české země svatý Václav, který byl zároveň knížetem. Původ titulu je průhledně slovanský, vznikl stažením ze staroslověnského vojevoda, „ten, kdo vede voj“. Později se z vévody stal hláskovým úžením stč. vívoda (vývoda) a následně vajvoda a vejvoda. „Byl to u starých Slovanů zkušený muž, hodný obecné důvěry; do své hodnosti dosazován jen pro válku“ (Machek, ESJČ). Ve vzácných dobách míru se stával správcem země, vojvodství, vévodstva nebo vojvodiny. Až později, vlivem hierarchizace nobility, se umístil na roveň knížete a výše, někdy se však vyšvihl do nadřádu jako arcivévoda, velkovévoda, velkovojvoda, velevojvoda nebo jen velvévoda. V elektronické verzi PSJČ jsou s komponentem -voda doloženy např. i tvary lživojvoda nebo vzdorovojvoda, jež jsou ale z hlediska titulatury nicneříkající. V latině mu odpovídá dux (gen. ducis), „vůdce, náčelník, vládce“ (viz it. duca „vévoda“, duce „vůdce, velitel“ a z benátského dialektu doge, „dóže, hlava benátské nebo janovské republiky“). Vévodkyně byla ve stč. vévodna a vévoditi znamenalo „panovat, vládnout, mít navrch“. Někdy bývá všeslovanský vojevoda pokládán za kalk (jakousi překladovou složeninu) z řec. stratégos, případně stratélatés, „vojevůdce, velitel“, nebo ze starohornoněm. herizogo, „vůdce voje“ (dnešní Herzog „vévoda“). To by ovšem předpokládalo, že tento typ složenin byl neústrojný, že se do něj musela praslovanština nutit nebo že do té doby panovalo bezvládí. — Vajda je titul cikánského náčelníka, původně to však byl maďarský pohlavár, jenž povstal stažením z vajvoda.
dasik@nln.cz