Filmové příběhy opírající se o autentické historické události z moderních dějin jsou v poslední době populární a dosahují i prestižních úspěchů. Svědčí o tom i udělení Oscara za nejlepší zahraniční film snímku rakouského režiséra Stefana Ruzowitzkeho Ďáblova dílna. Ten zachycuje okolnosti jedné z největších padělatelských operací všech dob — operace Bernhard, iniciované nacistickou bezpečnostní službou SD. Příslušníci SS soustředili v Sachsenhausenu v letech 1942—1945 kolem 140 židovských vězňů, aby pro ně tiskli falešné bankovky, jimiž chtěli podlomit ekonomiku Spojenců. V masovém měřítku zde byly vyrobeny zejména britské libry (celkem jich bylo přes 130 milionů). Vězňové měli v rámci tábora privilegované postavení, ale s vědomím, že budou dříve či později jako nepohodlní svědkové odstraněni. Koncem války však bylo osazenstvo evakuováno do rakouského koncentračního tábora Ebensee, kde byli vězňové osvobozeni americkou armádou dříve, než mohli být fyzicky likvidováni.
Jedním z přeživších byl také slovenský typograf Adolf Burger, podle jehož vzpomínek částečně vznikal také scénář. Vedle zobrazení jedné z méně známých epizod druhé světové války je film pozoruhodný i zobrazením morálních dilemat. Osa filmového příběhu, jehož hlavní postavou je legendární padělatel Sally Sorovič (ve skutečnosti Smoljanoff), se tak točí kolem otázky: mají vězňové vyhovět nacistům a prodloužit si svůj život, ale tím pádem i válku, anebo si zachovat morální tvář, pokoušet se o sabotáže, a riskovat tak fyzickou likvidaci? Jednotlivé postavy filmového příběhu mohly být lépe psychologicky propracovány, proměnami prochází zejména Sorovič, jehož svědomí osciluje mezi přizpůsobením se a odporem, a je podán jako určitý protipól revolučně naladěného Burgera. Rozehraný příběh lidských charakterů, rámovaný střetáváním idealismu a pragmatismu, je však každopádně strhující výpovědí, kterou stojí za to vidět.