Editovat staročeské, středohornoněmecké či latinské středověké a raně novověké texty, jež si jen stěží mohou najít tisíce čtenářů-obdivovatelů, je jistě bláznovství. Historie by bez toho ale nemohla existovat. Naštěstí mezi námi chodí lidé, kteří si ničí zrak, cvičí trpělivost a promýšlejí, jakou literu, čárku a dvojtečku ukrýt do konečného textu. Řeč je o bláznovství, jež by možná měl alespoň jednou za život podstoupit každý historik, aby pro příští generace zanechal něco, k čemu se budou vracet a co budou na rozdíl od monografií, sborníků a časopisů brát do rukou.
...