Dějiny a současnost

Dějiny církví v komunistickém období mají již také své klišé, a tak je dobře někdy je nabourat. V poslední době to udělal Martin Jindra knihou Strážci lidskosti (Náboženská obec ČCH 2007), ve které se věnuje perzekuci duchovních Československé církve (husitské). Možná i k velkému překvapení mnohých doložil, že ustálený výklad dějin této církve jako klíčového režimního spojence (často i vzhledem k ostatním denominacím) není tak jednoduchý a perzekuce si vlastně nevybírala, když šlo o víru ochotnou jít do důsledků. (jac)

Není falzum jako falzum. Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) měly přispět k posílení českého národního vědomí v prvním desetiletí 19. století. Téměř o sto let později, v roce 1905, vyšly poprvé v Rusku Protokoly sionských mudrců, antisemitský spis, jehož cílem bylo odvést pozornost od kritiky ruského samoděržaví. Židé zde byli postaveni do role spiklenců, kteří osnují plány na ovládnutí světa. Přestože bylo již mnohokrát prokázáno, že Protokoly jsou podvrh, dodnes vycházejí po celém světě a četné organizace je vydávají za pravé. Nedávno vydaný komiks Šifra mistra Hanky. Pravdivá historie Rukopisů královédvorského a zelenohorského (Garamond, Praha 2007) svědčí o tom, že poslední tečka za Rukopisy nebyla dosud udělána. Autoři Karel Jerie (kresba) a Tomáš Hibi Matějíček (scénář) vcelku originálně předkládají příběh, který může být i jistou parafrází a parodií bestselleru Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Na začátku příběhu je mladému bohemistovi a milovníku RKZ Jaroslavovi svěřeno tajemství, že Rukopisy jsou pravé, ale část jich byla po jejich objevení Václavu Hankovi odcizena rakouskou policií. Tehdy se Hanka rozhodl využít vlny nacionálního vzedmutí, kterýho byl sám součástí. Ze zbylých Rukopisů vytváří falza, který pak s velkou slávou předkládá ctěnýmu národu. Pravé Rukopisy teprve čekají na svého objevitele. Komiks Spiknutí: Tajný příběh Protokolů sionských mudrců (přeložil Viktor Janiš, Academia, Praha 2008) dokončil Will Eisner necelý měsíc před svou smrtí. Na knize pracoval s přestávkami více než dvacet let. Celý život jej fascinovalo, co je příčinou toho, že Protokoly sionských mudrců mají stále takový vliv na miliony lidí. I když je Eisnerův příběh skvělý, jak po stránce výtvarné, tak textové, zřejmě nedojde naplnění autorovo přání, že se díky oblibě komiksů podaří touto knihou definitivně vyvrátit nesmyslný antisemitský podvrh, jenž přispěl k masovému vyvražďování Židů ve 20. století. Jak praví v úvodu knihy Umberto Eco: „Protokoly nevyvolávají antisemitismus, ale lidé jim věří, protože mají potřebu najít si Nepřítele.“ A ještě dodatek: V roce 2004 vyšel český překlad románu Michaela Chabona Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, oceněný Pulitzerovou cenou, který z velké části čerpá právě z životních osudů zakladatele komiksového průmyslu Willa Eisnera. (eb)

Dalším komiksem, který "dobyl" svět, a dokonce i filmová plátna, je Persepolis (přeložil Richard Podaný, 2 svazky, Praha 2006 a 2007). Jeho autorka Marjane Satrapiová se narodila v Íránu, kde také strávila dětství. V době íránsko-irácké války se jí — díky podpoře liberálních rodičů — podařilo vycestovat (1984) a studovat na francouzském gymnáziu ve Vídni. Po čtyřech letech se do Íránu načas vrátila a v roce 1994 odjela natrvalo. Žije ve Francii, kde působí jako ilustrátorka knih pro děti, a především jim je také určena Persepolis. Autorka v ní zpracovává své zážitky nejen z Teheránu v době islámské revoluce a válečného konfliktu s Irákem, ale rovněž pestré zkušenosti emigranta ze Středního východu v Rakousku druhé poloviny osmdesátých let 20. století. Marjanin příběh je však "poučný" i pro čtenáře dospělého — ať už v něm vyvolá dojetí, vzpomínky na komunistický "totáč" nebo prostě jen "požitek" z dobré četby, určitě na něj nikdy nezapomene. Persepolis Marjane Satrapiové je totiž nadmíru silný osobní příběh. (ivc)

Podle filmových historiků lze jen o jediném českém filmu říci, že svým uměleckým potenciálem a poetikou předběhl celosvětový filmový vývoj. Tím filmem je Daleká cesta filmového i divadelního režiséra Alfréda Radoka. Radokově osobě, a především jeho filmové tvorbě je věnována kniha studií a článků Alfréd Radok mezi filmem a divadlem (AMU — NFA, Praha 2007), kterou editovala Eva Stehlíková. Hlavní zásluha na vzniku knihy ale náleží Jiřímu Cieslarovi, který chystal o Radokovi monografii. Po Cieslarově předčasné smrti zůstalo ze zamýšlené práce jen torzo. Kniha je tak souborem textů několika autorů (včetně rozhovoru s Arnoštem Lustigem), kteří Radokovu tvorbu nahlížejí z různých stran. Nevěnují se jen jeho třem filmům, ale zabývají se i nerealizovanými scénáři, náměty a televizní tvorbou. Kniha tak zčásti splácí dluh, který k tomuto výjimečnému tvůrci naše divadelní i filmová historiografie stále má. (jde)