Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Voda základ života

Aktuální číslo

Zlatá doba českého rybníkářství

Zlatá doba českého rybníkářství

Vodní hospodářství v ekonomice 16. století
Petr Vorel

Za období největšího rozmachu rybníkářství v českých zemích je po právu pokládáno 16. století. Právě s tímto obdobím jsou spojena jména několika nejvýznamnějších stavitelů a projektantů velkých vodních děl, jakými byli například Kunát mladší z Dobřenic, Štěpánek Netolický či Jakub Krčín z Jelčan.

Proč však právě 16. století? Vždyť rybníky se v našich končinách běžně stavěly již ve středověku a jejich systematické budování na panstvích církevních i světských vrchností je ve větší míře doložitelné již v době lucemburské. Také z hlediska stavebních technologií nepřineslo 16. století v principu nic podstatně nového – konstrukce hrází, výpustí či přepadů vycházely stále ze stejných principů a s dílčími technickými problémy si musel poradit každý stavitel sám podle podmínek konkrétního vodního díla. Také efektivita třístupňového chovu ryb a z ní vyplývající rozdělení vodních děl do tří funkčních úrovní (rybníky trdelní čili podtěrní nebo plodové, dále výtažní a nakonec násadní) byla známa již dávno. A skutečnost, že hlavní „tajemství“ chovu ryb byla poprvé zveřejněna tiskem až v 16. století, nemohla mít (narozdíl od některých jiných oborů oné doby) na rozvoj tohoto odvětví nějaký zásadní vliv. I když si leckterý latiny znalý šlechtic dokázal najít poučení v Dubraviově latinském spisu De Piscinis (vydaném v roce 1547), tak se stejně sám do stavby vodního díla pustit nemohl, pokud si k tomu nenajal (řečeno dnešním jazykem) „specializovanou firmu“ – ať již u větších děl přímo projektanta nebo jen rybníkářskou partu se zkušeným předákem. Mimořádný rozvoj rybníkářství v českých zemích v 16. století nebyl tedy způsoben nějakou zásadní technickou inovací, ale představoval urychlení dřívějšího vývoje z nějakých jiných důvodů. Ony důvody ležely především ve sféře ekonomické. Na konci 15. a v první polovině 16. století se v hospodářském vývoji země objevily některé nové prvky (které neexistovaly dříve a později se již neopakovaly), díky nimž se právě rybníkářství stalo dočasně velmi výnosným odvětvím. Pokud jsem naznačil za hlavního předpokládatelného čtenáře dobové příručky o rybníkářství šlechtice, nechtěl jsem tím podcenit ostatní složky stavovsky rozvrstvené společnosti, ale pouze zvýraznit skutečnost, že rybníkářství v českých zemích 16. století bylo až na ojedinělé výjimky záležitostí šlechtického podnikání. Na tom také není nic překvapivého, protože páni a rytíři drželi na počátku raného novověku v českých zemích rozhodující většinu pozemkového majetku. Rozsah dominií, patřících královským městům, sice nebyl před rokem 1547 zanedbatelný, ale šlo většinou o území v jejich nejbližším okolí, kde byl vznik velkých vodních děl z technického hlediska problematický. Proto zůstávalo rybníkářství před polovinou 16. století jednou z hospodářských aktivit, u níž se šlechta nemusela potýkat s městskou konkurencí a u níž nebylo sporu o tom, zda osobě šlechtického stavu přísluší či nikoli (na rozdíl třeba od obchodu s alkoholem). Církevní vrchnosti v českých zemích v 16. století ke stavitelům rybníků nepatřily (na rozdíl od výše zmíněné doby lucemburské) z toho prostého důvodu, že katolická církev o majetek přišla jeho zesvětštěním v dobách husitských a ostatní církve jako významné pozemkové vrchnosti v 16. století nevystupovaly. Jistěže, olomoucké biskupství je onou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Však také výše zmíněný autor nejznámější domácí příručky o rybníkářství nebyl nikdo jiný než Jan Skála z Doubravky, řečený Dubravius, olomoucký biskup v letech 1541–1553. Velká šlechtická dominia, ať již měla svůj základ ve středověkém rodovém majetku nebo byla vytvořena zbohatlíky z řad vojenských velitelů 15. století, byla budována jako územně ucelené državy, jejichž velká výměra byla nutnou podmínkou pro velkorysejší vodohospodářské projekty. Nešlo totiž jen o samotné rybníky, ale o celý systém vodního hospodářství, který v sobě zahrnoval i samotné prvotní vodoteče (řeky, potoky), poskytující díky složitým systémům říčních stavů, vodních přivaděčů a odtokových kanálů stálý, a hlavně lidskou činností ovlivnitelný zdroj vody pro chovné nádrže. V době středověké rozdrobené pozemkové držby, kdy se o jednu vesnici dělilo i několik majitelů, velkorysejší vodní stavby na panstvích drobné šlechty nevznikaly, protože větší změna vodního režimu se obvykle dotýkala pozemků více majitelů (a kdo by riskoval soudy se sousedy), a vodoteče navíc velmi často tvořily tradiční hranice panství. A pokud někdo držel svůj statek jen formou léna nebo dočasné zástavy a nemohl si být zcela jistý, že majetek připadne jeho potomkům, tak si jistě dobře rozmyslel, zda investovat do něčeho, co se nedalo v případě potřeby odnést (rybník). Na počátku raného novověku již byla situace jiná. Vrstva nejbohatších magnátů si byla poměrně jista i držbou zastavených komorních a církevních panství, sekularizovaných v husitské době, panovník se ve prospěch šlechty vzdal práva odúmrti a klasické středověké lenní vztahy v majetko-právní rovině z českého a moravského prostředí prakticky vymizely (olomoucké biskupství je opět výjimkou). Zvláštní právní prostředí konce 15. století, umožňující rychlý vznik velkých územně ucelených panství, jejichž majitel měl dostatečné záruky dlouholeté držby, bylo důležitou podmínkou pro vlastní vznik velkých vodních děl. Investor se nemusel obávat ani pozemkových sporů, vznikajících při zatápění půdy či stavbě vodních přivaděčů, ani znehodnocení investic, způsobených případnou výplatou zástavy či ztrátou léna. Stejně důležitou podmínku však představovala stabilizace politických poměrů a počátek poměrně dlouhého údobí, v němž se českým zemím (na rozdíl od okolní Evropy) vyhnuly přímé válečné události. Tato doba začala ukončením válečného stavu česko-uherského koncem 70. let 15. století a trvala až do počátku třicetileté války. Smyslem stavby rybníků totiž nebylo zvýšit retenční schopnost krajiny nebo rozšířit nabídku koupališť pro venkovské obyvatelstvo, ale především vyprodukovat žádané zboží na trh a vylovené ryby úspěšně prodat. Pokud se v zemi válčilo, pak pro šlechtice nemělo smysl investovat do stavby velkých rybníků, i když měl to štěstí a patřil k vítězící straně. Pak mohl na válečné konjunktuře bohatnout třeba z prodeje dobytka či obilí, jehož cena nedostatkem rostla, neboť takové zboží se dalo dovážet i na velké vzdálenosti. U sladkovodních ryb z našich končin to neplatí, neboť ty se daly dopravit dál od místa výlovu živé (a tedy prodejné) jen v rámci pravidelného přepravního systému, který ve válečné době fungovat nemohl.

VÝHODY CHOVU KAPRŮ Teprve na konci 15. století nastala v Čechách a na Moravě vhodná doba k obnovení systematické distribuce ryb z oblastí vhodných pro jejich chov (jihočeské Povltaví, střední Čechy, Polabí) do velkých spotřebních center, jakými byla například stříbronosná Kutná Hora či další bohatá královská města. Poptávka po relativně levném rybím mase přispívala k rychlému rozšiřování dodavatelů a distribuční sítě. Velkých producentů nebylo zpočátku příliš mnoho a kdo mohl na trhu nabídnout žádané zboží, rychle vydělal. Peněžní hotovost, investovaná do stavby vodních děl a následného chovu a distribuce ryb, přinášela prodejem kaprů (v menší míře i štik) mnohem vyšší zhodnocení než jiné soudobé podnikatelské aktivity. Při vhodných podmínkách byly tyto zisky vyšší než běžná dobová úroková míra. Po určitou dobu se proto vyplácelo i na úvěr nakoupit vhodný pozemkový majetek a investovat do jeho ekonomické modernizace. Velmi lapidárně tuto situaci popsal Vilém z Pernštejna (1438–1521), jeden z nejvýznamnějších českých a moravských velmožů jagellonské doby. Dubravius zaznamenal jeho postřeh, pronesený kdesi ve šlechtické společnosti: Pan Vilém posuzoval, kdo splatí dluh za koupený statek rychleji – zda vlastník velkého dominia, závislého jen na rostlinné produkci, nebo majitel polovičního panství s rybníky: Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoliv z vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný – a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal – že tento zaplatí prodejem ryb dluh mnohem rychleji, než onen senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství… Výhodnost tohoto podnikání byla obecně známa, a tak v průběhu první poloviny 16. století začal na svých statcích stavět rybníky, kdo jen mohl. U drobné šlechty nemuselo jít o celý systém; někdo se mohl zaměřit například jen na produkci rybí násady. Ideálním stavem však byla výrobní soběstačnost, tedy kompletní produkce ryb od plůdku po tržní kapry. U velkých dominií v průběhu intenzivního rozšiřování produkční kapacity na konci 15. a počátkem 16. století (to je doba výše zmíněného Štěpánka Netolického a jeho učitele pana Kunáta mladšího z Dobřenic) poměrně rychle rostla poptávka po oborových specialistech, začleňovaných do sítě stálé velkostatkové správy. Vrchnostenský úřad tzv. fišmistra (vrchního porybného) představoval složitou hierarchii trvale placených pracovníků, mezi nimiž najdeme osoby různého stavovského původu, včetně příslušníků drobné šlechty. Jejich úkolem bylo plánovat stavbu nových vodních děl, organizovat neméně náročnou pravidelnou údržbu starších staveb a také zajišťovat organizaci výlovů a odbyt ryb. Na realizaci větších nových staveb pak byly obvykle účelově najímány skupiny profesionálních rybníkářů, kteří putovali podle poptávky po celé zemi. Díky vysokému zájmu o zkušené stavitele se tato vrstva oborových specialistů v první polovině 16. století vymezuje jako svébytná sociální skupina, podléhající zvláštní jurisdikci. Základem vodohospodářského systému velkých panství byla obvykle velká řeka nebo i několik větších toků. Řeky přinášely přímý ekonomický efekt pochopitelně i před jejich využíváním v rámci rybničních systémů. Na brodech, přívozech a mostech se vybíralo mýto z povozů, jezdců a od pěších, u splavných řek se na strategických místech vybíraly i poplatky z vorů a nákladních lodí. Říční tok, náležející k dominiu, býval rozdělen na přesně vymezené úseky, které si pro svou živnost pronajímali rybáři, někdy i s právem lovu pobřežního ptactva a dalších říčních živočichů (raků, bobrů, vyder apod.). V raném novověku však již vrchnostenské příjmy z těchto aktiv představovaly obvykle jen relativně malý podíl z výnosu panství. Řeka bývala hlavně zdrojem vody pro rybniční systém. Ten začínal u stavby jezu, vzdýmajícího říční vodu do požadované výšky a odvádějící ji z hlavního toku do přívodního kanálu. Teprve z něho byla vedena voda do rybníků. K napájení menších umělých nádrží postačovaly i menší potoky. Malé podtěrní rybníčky (kde se z oplodněných jiker líhl rybí potěr a za rok dorůstal do plodové velikosti) či výtažní rybníky střední velikosti (kde rybí plod za rok či dva dorůstal násadní velikosti) mohly vznikat i v údolních nivách malých potoků, na obecních návsích či při tvrzi. Pokud se ale jednalo skutečně o velkovýrobu tržních ryb, musela být zajištěna celoroční vydatná a bezpečná (tedy od běžných povodňových přívalů odstavitelná) dodávka čerstvé říční vody. Na velké umělé přívodní kanály byly proto napojeny hlavně nejdůležitější násadní rybníky, tvořící hlavní součást produkčního systému. Na jejich kapacitě a kvalitě nejvíc záležel konečný výsledek –při jejich výlovu již byly ryby dodávány přímo na trh., proto se hospodářský cyklus rybničního hospodářství odvíjel právě od nich. Do násadního rybníka se vsazovala rybí násada obvykle na dva roky, třetí rok zůstal rybník vypuštěn a jeho úrodné dno se (v úrodných nížinách) osívalo obilím. Proto byla kapacita násadních rybníků na velkých dominiích rozdělena do tří přibližně stejných částí, u nichž byl cyklus nasazení a výlovu rozfázován tak, aby se každý rok prováděl výlov ryb na trh v jedné třetině produkční kapacity. Výlovy jednotlivých velkých rybníků následovaly v přibližně týdenních intervalech v průběhu léta a podzima. Při velkých objemech vylovených ryb si úředníci velkostatku nemohli dovolit ponechat distribuci náhodě. Naprostá většina ryb se totiž prodávala mimo vlastní dominium do velkoobchodní sítě a dál na vývoz do vzdálenějších končin. Na tom byl založen ekonomický efekt podnikání v rybníkářství, protože sebevětší dominia nebyla schopna svou poptávkou pokrýt tak velkou vlastní produkci ryb, která v 16. století přicházela na trh z jižních či východních Čech.

DOBRÝ OBCHOD Podle kapacity násadních rybníků mohli vrchnostenští úředníci předpokládat množství vylovených ryb, uváděných v tzv. džberech. To byla hlavní početní jednotka rybničního systému, v níž se uzavíraly velkoobchodní kontrakty. Předpokládalo se, že z jedné kopy (60 kusů) rybí násady vyroste za dva roky jeden džber ryb tržní velikosti. Podle velikosti vylovených ryb pak obsahoval jeden džber 56–64 kusů kaprů. U každého násadního rybníka, jehož výlov byl na daný rok plánován, byly dopředu uzavřeny velkoobchodní smlouvy o odběru ryb za pevně stanovené ceny, splatné v dosti dlouhých lhůtách, často až několik měsíců po vlastním odběru zboží. Například v roce 1568 platil velkoobchodník v Pardubicích za takto předem nasmlouvaný džber kaprů 70 grošů českých. Do těchto obchodů vstupovali hlavně bohatí měšťané z velkých královských měst, kteří měli vytvořen vlastní systém dálkové přepravy a dočasného uložení odebraných ryb na haltýřích (sádkách), odkud je dál rozprodávali svým zákazníkům do městských krčem a hostinců. Pokud bylo vyloveno více ryb, než kolik měli nasmlouváno velkoobchodníci, přišel na řadu přímý prodej kaprů na džbery, ale za vyšší cenu, a to až o 10 %. Takto prodávaní kapři stáli téhož roku 77 grošů českých, džber štik se prodával za 105 grošů. Tento přímý prodej většího množství ryb využívali i měšťané, krčmáři či mlynáři z okolí, kteří se tak na čas mohli zásobit pro vlastní podnikání v pohostinství. Zbylé ryby, které již nebylo možné prodat ve velkém na džbery obchodníkům, se rozprodávaly přímo na místě po kusech jednotlivým zájemcům. Pokud i přesto nějaké ryby přímo po výlovu zbyly, nechal je dohlížející úředník odvézt na haltýře, kde v následujících dnech pokračoval kusový prodej. Kusově prodávané ryby (při výlovu nebo z haltýře) se platily v hotovosti; z hlediska celkového objemu zboží však onen přímý prodej při výlovu představoval jen malou částku. Efektivita šlechtického či komorního rybničního hospodářství byla v 16. století jednoznačně závislá na zprostředkovatelských obchodních aktivitách kupců z velkých měst, kteří na tomto obchodě dokázali také slušně vydělat. Na tom v zásadě nic nezměnily ani hospodářské a politické sankce panovníka, zaměřené proti královským městům po roce 1547. Přesto však přinesla polovina 16. století pro vývoj vodního hospodářství významnou změnu. Obchod s rybami i nadále v druhé polovině 16. století zůstával významným zdrojem vrchnostenského zisku, ale přestal být odvětvím, v němž by se peníze zhodnocovaly nejlépe. Tato změna měla tři hlavní příčiny: 1) Nabídka tržních ryb již byla dostatečně velká, takže městští velkoobchodníci – zprostředkovatelé, na kterých byla efektivita celého systému závislá, odmítali navyšování smluvních částek a ceny ryb začaly ve srovnání s jiným zbožím stagnovat. Prodlužovala se také doba splatnosti velkoobchodních kontraktů. Část producentů se snažila pokrýt klesající zisk navýšením produkčních kapacit, ale protože nejpříhodnější místa pro rybniční stavby byla využita již v první třetině 16. století, nepřinášely stavby velkých nových nádrží z této doby očekávaný užitek (to byl i případ velkých jihočeských projektů Jakuba Krčína z Jelčan). 2) V důsledku oslabení městského stavu se uvolnil prostor pro rozvoj mnoha dalších podnikatelských aktivit šlechtického velkostatku. V potravinářské výrobě je to především pivovarnictví a velkokapacitní dvorové hospodaření (obilí, dobytek, vlna aj.). Šlechtický velkostatek tak začíná produkovat zboží, které bylo uplatnitelné i na vzdálených trzích, a to zvláště v souvislosti s poptávkou po zboží, využitelném pro zásobování armády (Nizozemí, Uhry). Šlechtické investice proto směřují do těch odvětví, která slibují vyšší zisk než stagnující rybníkářství. 3) V důsledku tzv. „cenové revoluce“, která se v českých zemích výrazněji uplatňila po přijetí tzv. II. říšského mincovního řádu (1551), výrazně rostou nominální peněžní náklady na cenu surovin i námezdní práce. To jsou položky, které výrazně zdražovaly především průběžnou údržbu rybničního systému (dřevo a kámen na opravu tarasů; kvalitní dřevo ze starých kmenů pro rybniční roury, drahé náčiní pro výlov a distribuci ryb aj.). Při stagnující nominální prodejní ceně ryb se tak zisk z rybničního hospodaření rychle snižoval. Na počátku 17. století již „zlatá doba“ českého rybníkářství dávno skončila. Zaběhnuté systémy produkce a distribuce ryb, vytvořené v první polovině 16. století, i nadále fungovaly, protože rybníky stále přinášely významný užitek, ale nové velké investice směřovaly do jiných odvětví. Zdánlivě paradoxně se tak pro další vývoj velkých rybničních systémů stal „nebezpečným“ onen třetí rok, kdy násadní rybníky zůstávaly vypuštěné. Ukazovalo se totiž, že výnos z obilí, osetého na ploše vypuštěného rybníka v době oné roční „přestávky“, může být vyšší, než zisk z prodeje ryb, pro jejichž růst z násadní do tržní velikosti byla výměra rybníka blokována po předchozí dva roky. Jednoduché počty. Konec největší slávy českého rybníkářství však skutečně přinesla až třicetiletá válka. Ne snad proto, že by císařští, švédští či kdovíjací vojáci prokopávali rybniční hráze, aby si nachytali pár kaprů. Ani ne proto, že v době největších válečných zmatků nikdo neopravoval jezy, stavidla, hráze a napájecí kanály. To se dalo rychle opravit. Hned na počátku války se však zhroutil systém velkoobchodních smluv a dlouhodobých splátek, na kterých byli velcí producenti závislí. A tento systém, známý z 16. století, se již po válce obnovit nepodařilo. Nač produkovat tuny ryb, které nebylo komu prodat? Tak se gigantická vodní díla 16. století napouštěla jen z části své kapacity, menší rybníky zůstaly po vypuštění již trvale osívány. Hromadné vysoušení rybníků, prováděné v době josefínských reforem, postihlo již jen zbytek původní rybniční sítě. Snad jen kromě jižních Čech, kde můžeme podstatnou část stavebního umu českých rybníkářů 16. století obdivovat dodnes, nalezneme v české a moravské krajině ze starých rybničních systémů často jen torza dnes již nefunkčních hrází. Dřívější existenci složitějších vodohospodářských systémů také dokládají zbytky umělých vodních kanálů, ať již šlo o přivaděče vody do rybníka nebo o nová uměle vyhloubená koryta, která měla odvádět přebytečnou a povodňovou vodu. Mnohá z nich plní tuto funkci dodnes a obyvatelé řady vesnic třeba ani nevědí, že za protipovodňové bezpečí svých domů, postavených v někdejších potočních nivách, vděčí dávné rybníkářské konjunktuře počátku 16. století. V současnosti již často takové stavby po pěti stoletích zapadají do krajiny, jako by byly dílem přírody. A tak dnes můžete například jako oficiálně vyhlášenou „přírodní památku“ obdivovat při turistické návštěvě Pardubicka hluboký kaňon odvodňovacího kanálu Zlatého potoka, který nechal v délce několika kilometrů ve slínovém podloží Bílého kopce vykopat pernštejnský projektant pan Kunát mladší z Dobřenic někdy ve dvacátých letech 16. století, aby od vodních přívalů z Železných hor ochránil nově budovaný rybniční systém na svém malém rytířském statku.

LITERATURA R. Hurt, Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku, Ostrava 1960; A. Kalný (red.), Jihočeské rybníky na starých mapách, České Budějovice 1989; A. Míka, Slavná minulost českého rybníkářství, Praha 1985; F. Teplý, Příspěvky k dějinám českého rybníkářství, Praha 1937; P. Vorel, Páni z Pernštejna (Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy), Praha 1999.

Petr VOREL (nar. 1963) je profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, proděkan pro vědu a vývoj. Zabývá se českými a evropskými dějinami raného novověku, dále hospodářskými dějinami a vývojem peněžního oběhu a měnových systémů.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz