Vidkun Quisling se rozhlédl po hradbách pevnosti Akershus v Oslo. Byly obsypané zvědavci, spatřil na nich dokonce i svého soudce Erika Solema. „Je to jako ve starověkém Římě, kde považovali za zábavu sledovat, jak lidé umírají!“ řekl s pohrdáním.
Povolili mu, aby si potřásl pravicí s deseti muži popravčí čety. Nedovolte svému svědomí, aby vám v budoucích letech kvůli mně komplikovalo život, nabádal je. Jednáte na základě rozkazů a plníte pouze svou povinnost jako vojáci, stejně jako jsem to dělal já. Nebyla to pravda. Major v záloze Vidkun Abraham Lauritz Jonssn Quisling si často velel sám a rozhodně se nemohl vymlouvat, že ho ke kolaboraci s okupanty někdo nutil. V jistém smyslu si důstojnou popravu ale „zasloužil“. Svou proslulostí se totiž zařadil mezi takové norské velikány, jako byl Nansen, Amundsen, Ibsen, Grieg, Heyerdal a další. Slovo „quisling“ se hned na počátku války stalo synonymem pro zrádce. Byl však Vidkun Quisling opravdu pravzorem kolaboranta? Rozhodně to nebyl jen pragmatik, který se vždy přiklání na stranu silnějšího. Byl to idealista, skálopevně přesvědčený o své pravdě. Věřil, že vinu nenese, těšil se na soud, před nímž bude moci konečně dokázat, jak hluboce byly jeho činy a názory špatně pochopeny. Obžaloba byla ale jeho postoji natolik konsternována, že jej nechala vyšetřit týmem psychiatrů. Lékaři však Quislinga prohlásili za svéprávného.
KARIÉRA VOJÁKA Z POVOLÁNÍ Vidkun se narodil 18. července 1887 ve Fyresdalu, malém městečku v jihonorském kraji Telemark. Intelektuální zájmy zdědil nepochybně po otci, k jisté intelektuální aroganci ho však vedla spíše matka. Vidkun se už v dětství dostal ve společnosti svých vrstevníků do izolace. Celý život zůstal plachý a stydlivý. Tato osamělost mu znemožňovala naučit se správně posuzovat lidi a dění v politice. Roku 1905, kdy Norsko získalo samostatnost, se stal kadetem norské vojenské akademie a o tři roky později byl s vynikajícím prospěchem vyřazen jako poručík. Směřoval na generální štáb, musel však předtím složit zkoušku týkající se konkrétní země, kterou si zvolil, což v jeho případě bylo Rusko. V roce 1917 dostal jako příslušník generálního štábu nabídku stát se vojenským atašé v sovětském Rusku. Přijal. V Rusku však tehdy dlouho nepobyl. Na krátký čas se vrátil do generálního štábu a v zimě 1919–1920 přednášel o zemi zmítané revolucí. Posluchači byli šokováni, když zjistili, že sympatizuje s komunistickým systémem. Poté se přesunul na nově otevřenou ambasádu do finských Helsinek. Velvyslanec Andreas Torstrup Urbye si práci inteligentního atašé pochvaloval a doporučil ho Fridtjofu Nansenovi, který připravoval akci Společnosti národů na pomoc hladovějícímu Rusku. Quisling zde měl značné pravomoci a navázal kontakty se sovětskými představiteli. Quisling si z Ruska přivezl nejen dočasné sympatie k sovětskému zřízení, ale i manželku. Maria Pasakovová byla dívka z dobré rodiny. Vzal si ji v Kyjevě těsně před odjezdem ze země. Harmonické, byť bezdětné manželství se paradoxně stalo osudným pro vývoj Quislingovy osobnosti. Jeho žena Maria svého muže bezmezně milovala a nekriticky důvěřovala jeho názorům a postojům, i když je celá země odmítala. Zdálo se, že po návratu z Ruska bude Quisling pokračovat v kariéře vojáka. Jenže na sklonku roku 1923 se s ním generální štáb rozloučil. Jedním z důvodů, ač zdaleka ne jediným, byly Quislingovy sympatie k bolševickému režimu. Ponechali mu hodnost kapitána, dali ho však do zálohy s polovičním platem a nepřidělili mu žádnou práci. Zbyl mu jen pocit hořkosti. Pomocnou ruku podal opět Nansen. Quisling se podílel na jím organizovaných akcích pomoci ruským uprchlíkům, a když toto „angažmá“ skončilo, stal se vedoucím kanceláře podnikatele Fryderika Prytze. Ani tato práce však neměla dlouhého trvání. Quislinga však přechodně spasila diplomatická roztržka mezi Moskvou a Londýnem. Zájmy Velké Británie v Rusku zastupovalo Norsko a Quisling se stal zvláštním tajemníkem, jenž měl tuto agendu na starosti. V zimě 1929–1930 se vrátil opět do Norska. Bylo mu dvaačtyřicet, ale neměl žádné zaměstnání, a tak se rozhodl vrhnout do světa politiky. Po počátečních neúspěších dostal skvělou nabídku. Ministerský předseda a současně předseda agrární strany Peder Kolstad mu nabídl ve své vládě post ministra obrany. Pro Quislinga to byla obrovská šance, kterou však dokázal katastrofálně promarnit. Jeho ministerská rozhodnutí byla zbytečně radikální až pošetilá. Když o rok později Kolstadova vláda padla, ocitl se znovu „na dlažbě“. Žádná politická strana už o jeho služby nestála.
LÍBÁNKY S NACISTY Vidkun Quisling se proto rozhodl, že si založí vlastní politický „podnik“. Už delší dobu sledoval s obdivem Hitlerovu cestu k moci. Spolu s přítelem Prytzem vyhlásili 17. května 1933 vznik strany Nasjonal Samling (Národní jednota) – na čele stanul Quisling jako vůdce (Frer). V případě fašistického Nasjonal Samlingu Quisling dostatečně prokázal, že nemá vůbec smysl pro politickou realitu. V Norsku totiž panovala úplně jiná společenská atmosféra než v Německu. Byla to země s dlouhou nepřerušenou tradicí parlamentní demokracie, navíc nezasažená důsledky první světové války a hospodářské krize. Podle toho také Quislingova strana uspěla v parlamentních volbách, které se konaly 16. října 1933. Nezískala ani 2% hlasů. Quisling si ovšem volební neúspěch vykládal krátkým trváním strany. Z dosavadních neúspěchů Quisling nevyvodil logický poznatek, že fašismus není pro Nory atraktivní, ale naopak, že je třeba se obrátit přímo na Hitlerovo Německo. Už v roce 1930 s nacisty navázal kontakt, ale ti ho tehdy odepsali jako „nepoužitelného“. V roce 1938 mu norský obchodník usazený v Německu, Albert Viljam Hagelin, zprostředkoval účast na konferenci Severské společnosti, s Hitlerem se mu ale setkat nepodařilo. Situace se začala měnit po vypuknutí války, kdy si Němci začali postupně uvědomovat strategický význam Norska. Dne 10. prosince 1939 byl Quisling povolán do Berlína, kde jej přijal admirál Raeder, který u Quislinga zjišťoval pravděpodobnost britské intervence v jeho zemi. Dne 14. prosince 1939 se Quisling poprvé setkal s Hitlerem. Oba si v otázce Norska padli do noty. Quisling totiž sám tvrdil, že ovládnutí jeho země Velkou Británií by bylo katastrofou. Hitler přislíbil podporu pro Quislingův skomírající Nasjonal Samling. Ke druhé schůzce došlo nejspíše již dopoledne 18. prosince. Během ní Quisling Hitlerovi předal podivné memorandum, v němž vznášel nárok na Faerské ostrovy, Island a Grónsko. Podstatné však nevíme. S Quislingem se v Berlíně loučil Rosenberg, jenž úspěch návštěvy považoval za svůj triumf. Prohlásil, že se těší na návštěvu budoucího Norska, kde bude Quisling ministerským předsedou. Naivní norský host si zdvořilostní poznámku vyložil jako závazný slib německé vlády. Když se blížilo datum operace Cvičení na Veseře (Veserübung), tedy obsazení Norska a Dánska, nařídil Hitler Quislingovi, aby se 3. dubna dostavil do Kodaně k jednání se zástupci německých ozbrojených sil. Na schůzce Quisling neřekl jen to, co opravdu nevěděl. Byl tak okouzlen vědomím své náhlé důležitosti, že úplně ztratil ze zřetele jakákoli mravní kritéria. Právě tehdy Quisling klesl na nejhlubší dno zrady. Nicméně situace se hned první den Němcům vymkla z rukou díky duchapřítomnosti poručíka Augusta Bonsaka, jehož stařičká děla z pevnosti Oscarsborg potopila v Oslofjordu hlavní invazní plavidlo, zbrusu nový těžký křižník Blücher. Plavil se na něm nejen velitel operace generál von Engelbrecht, ale i úředníci, kteří měli převzít správu země. Zmatek, který v německých plánech zkáza Blüchera na čas vyvolala, využil nečekaně Quisling. Pronikl do rozhlasového studia, prohlásil vládu socialistického premiéra Nygaardsvolda za svrženou a jmenoval svůj vlastní kabinet. Jeho projev šokoval nejen Nory, ale i samotné Němce. Nikdo z nich pořádně nevěděl, co si o tom má myslet. Teprve Hitler rozhodl: Quisling musí dostat naši podporu. Před válkou se v Norsku mnohokrát diskutovala otázka, jestli by odpor málo početné norské armády proti útočníkům nebyl jen pošetilým a marným gestem. Za jistých podmínek by onoho 9. dubna 1940 byli představitelé státu ochotni jednat o mírovém řešení situace, rozhlasový projev však všechno změnil. Quisling v čele vlády jako podmínka míru? To Norové včetně krále a legální vlády nemohli přijmout, a rozhodli se proto bojovat. Leland Stowe byl dopisovatelem amerického listu Chicago Daily News. Dne 9. dubna poslouchal Quislingův rozhlasový projev a stejně jako tisíce dalších lidí si nedovedl představit, že k této akci mohlo dojít bez spolupráce s německými orgány. Stowe nekriticky přejal fantasmagorie, které slyšel na každém rohu. Existovala tu prý dlouhodobá dohoda mezi nacisty a Quislingem, jehož muži se na akci připravovali celé roky. Stowe to vše zasílal do redakce v dobré víře, že je to pravda. Důvěřivé čtenáře na celém světě nenapadlo, že noviny píší nesmysly. Ožila legenda o „páté koloně“ ze španělské občanské války. K tomuto poněkud zavádějícímu výrazu se přidal další: „quisling“ jako zrádce, kolaborant. Dokonce i britský deník The Times, který se obvykle vyhýbá nepodloženým zprávám, psal o tom, že quislingové jsou všude. Stowe byl profesionál a později sebekriticky připustil, že jeho zpravodajství z Norska se zakládalo na neověřených a nepravdivých informacích. Quislingovo štěstí v křesle premiéra bylo krátké. Samozvaný ministerský předseda totiž Němce totálně zklamal. Za Quislingem téměř nikdo nestál a země povstala k obraně. Quislingovi ale stoupla sláva do hlavy a začal se chovat jako premiér nezávislého státu. Okupační úřady ignoroval. Po šesti dnech Hitler Quislingův kabinet rozpustil, vytvořil administrativní radu (Administrasjonrad) sestávající z odborníků. Quislingovi v ní místo nenabídli. Pro Němce bylo Norsko okupovanou zemí na čele s říšským komisařem Josefem Terbovenem. Quisling se však nevzdával. Červenec a srpen 1940 strávil v Německu pokusy získat podporu svých příznivců Rosenberga a Raedra. A měl úspěch, jejich prostřednictvím dosáhl další audience u Hitlera, k níž došlo 17. srpna. Výsledkem rozhovoru byla direktiva Terbovenovi, aby všemožně podporoval Quislingovu skomírající stranu Nasjonal Samling. Když Terboven zrušil administrativní radu a ustavil výbor „komisariálních státních radů“, rozpustil všechny norské politické strany a ponechal jen jedinou – Nasjonal Samling. Quislingova hvězda ovšem stoupala ještě výš. Dne 1. února 1942 se stal opět ministerským předsedou, tentokrát s podporou okupantů. Nedokázal však reálně zhodnotit své postavení. Po skončení inaugurace řekl jednomu německému novináři, že se v jeho rukou nyní soustředila moc, kterou dříve vykonával král, ministerský předseda i parlament. Vůbec si nepřipouštěl, že je jen loutkou. Po čtrnácti dnech Quisling vykonal „státní“ návštěvu v Berlíně, kde se potvrdilo, že si své nové postavení interpretuje v rozporu s realitou. Během rozhovoru s vůdcem, poznamenal si Goebbels do svého deníku, projevil Quisling velmi naivní názory... Domnívá se, že mu dovolíme vybudovat novou norskou armádu, ochranu přístavů přenecháme Norům a nakonec umožníme vytvořit zcela samostatné Norsko. To je ovšem velmi dětinské. Dne 9. června 1942 Quisling dokonce Hitlera požádal, aby s ním Německo začalo jednat o mírové smlouvě, která by Norsku umožnila stát se samostatným státem a posléze členem Paktu tří. Berlín ovšem podobné nápady odmítl. Qusling se rozzlobil a označil politiku třetí říše za imperialistickou, a dokonce zpochybnil koncepci nacistické Nové Evropy. Kupodivu mu to prošlo, i když ne beztrestně. Hitler se pomstil tím, že norské jednotky SS přejmenoval na Germanske SS Norge a zařadil je mezi všeobecné SS. Quisling na ně ztratil skutečný vliv a pochopil, že ztrácí u okupantů dobré postavení a snažil se to napravit vstřícnými nabídkami, které hraničily s šílenstvím. Na konci války Němcům navrhoval, že ze země udělá nedobytnou pevnost, v níž se budou moci bránit. Jak prožíval poslední chvíle války? Svědectví nám o tom podal jiný „prominentní“ kolaborant, Belgičan Léon Degrelle, který se v závěru války dostal do Osla. Quisling, ještě jako předseda okupační vlády, pozval esesáka Degrella na návštěvu. Quisling byl, zdálo se, zkrušen osudem, vzpomíná Degrelle. Půl hodiny jsme konverzovali o dešti a hezkém počasí. Terboven mě totiž požádal, abych ho uklidnil. To ovšem vylučovalo většinu konverzačních témat. Quisling se užíral uvnitř. Obličej měl oteklý, oči mu těkaly sem a tam, prsty bubnoval o stůl. Ten člověk se cítil ztracen. Byl jsem jeho poslední návštěvník. Odpoledne vyrazil na švédské hranice, byl vrácen a v noci přijel zpět do Osla. Nevěděl už, do kterého fjordu se vrhnout. Degrelle nakonec využil letadla, které Quislingovi přenechal říšský komisař Terboven, aby mohl uniknout před spravedlností, a odletěl do Frankova Španělska. Quisling se připojit odmítl.
PROCES Příslušníci domácího odboje zatkli Vidkuna Quislinga 9. května 1945 v sedm hodin ráno. Kdyby jej na místě zabili, jako se to stalo v Itálii Mussolinimu, nikdo by určitě neprotestoval. Jenže Quisling žil, a bylo ho tedy třeba co nejdříve postavit před soud. Z dnešního hlediska by po formální stránce jeho proces asi bezchybný nebyl, ale těmito nedostatky nutně trpěly všechny procesy s kolaboranty vedené těsně po válce. V normálních podmínkách by asi stěží bylo možné, aby předsedou soudu byl Quislingův politický protivník Erik Solem, který byl většinu války vězněn v koncentračním táboře. Také Quslingův obhájce Henrik Bergh byl jeho názorovým odpůrcem. Soud začal 20. srpna 1945 v Oslu a odehrával se v atmosféře nenávisti k obžalovanému. Obhájce Bergh dokázal této skutečnosti brilantně využít: ...není zde nikdo, kdo sdílí politické názory obžalovaného. Nikdo nenáleží k politickému hnutí, jehož byl vůdcem. Ani soud ani obhajoba nezahrnuje nikoho, kdo by sdílel jeho názory, dokonce ani jeho vlastní obhájce, neboť všichni právníci z jeho strany buď mají zákaz provozování praxe, pokud nejsou ... ve vězení. Vidkun Qusling zůstal se svými postoji osamělý a „nepochopený“. Obžaloba mu kladla za vinu, že jeho aktivity 9. dubna 1940 byly velezrádné. Stejně tak ohodnotila jeho vyhlášení vlády 1. února 1942, neboť Norsko legální vládu mělo, i když v britském exilu. Nakonec byl obviněn za komplot s nepřítelem, který napomohl německému vpádu do země. Obžalovaný vydržel během závěrečné řeči hovořit osm hodin. Vinu nepřiznal, své inteligence a vynikající paměti využil k tomu, aby se prezentoval jako pravý norský vlastenec. Proces proběhl rychle. Neobešel se bez legislativních problémů, neboť předválečný norský trestní zákoník neznal trest smrti. Nakonec Quislinga odsoudili podle starého vojenského zákona z roku 1902. Poprava se konala 24. října 1945. Dopustil se Lynch toho nejhroznějšího lynčování, Boycott nejúčinnějšího bojkotu? To rozhodně ne. Byl Vidkun Quisling tím nejodpornějším quislingem v dějinách? Nebyl, známe horší. Ale přesto tu dodnes ironií osudu ční jako „největší“ Nor druhé světové války.
LITERATURA P. M. Hayes, Quisling. The Career and Political Ideas of Vidkun Quisling 1887–1945, Bloomington & London 1972; R. Hewins, Quisling – Prophet without Honour, London 1965; H. F. Knudsen, I Was Quisling´s Secretary, 1967; D. Littlejohn, The Patriotic Traitors. A History of Collaboration in German-Occupied Europe, 1940–45, London 1972; V. Quisling, Russland und wir, Oslo 1942; Strafesak mot Vidkun Abraham Lauritz Jonssn Quisling, Oslo 1946. Michael BOROVIČKA (nar. 1951), publicista a překladatel, specializuje se na české dějiny 19. století. Autor knih Kauza Karel Havlíček Borovský (1998), Pearl Harbor 1941. Ze zákulisí jednoho zákeřného přepadu (2001) a Tajné dějiny zednářských lóží (2002).