- Dějiny a globalizace — tvořivá destrukce? V moderních dějinách není globalizace nic nového. Probíhá nepřetržitě od objevení Ameriky souběžně se zdokonalováním komunikace všeho druhu. Nikdy se však o ní nemluvilo tolik jako v posledních letech a nikdy s ní nebylo spojováno tolik nadějí. Ale co když jde jen o nový mýtus, jako byl mýtus revolucí? Tak se táže americký kulturní historik W. Schivelbusch, v úvaze „Konec show- obchodu. Dějiny a globalizace“ (Der Spiegel, 23, 2007). Jsou zde ovšem problémy. „Při smažení omelet se rozbíjejí vejce, a když se kácí les, létají třísky,“ cituje autor ironicky lidovou moudrost, zneužívanou demagogy všeho druhu a všech dob. V teoriích národohospodářů byla tato pochybná cynická moudrost proměněna v teorii tvořivé destrukce (J. Schumpeter). Ono „nové“ (v ekonomice) nepochází z logiky dějin, nýbrž z jejich destrukce a z následného plodivého chaosu. Bylo to prezentováno tak přesvědčivě, že i ti nejpostiženější procesem destruktivní fáze globalizace mohli žít v naději na světlou budoucnost.
Teorie tvořivé destrukce a skvělých perspektiv sdílejí a šíří kupodivu i šéfové velkých průmyslových a finančních koncernů, vlajkových lodí globalizace. „Dějiny, to je pouze žvást,“ řekl Henry Ford. A šéf koncernu Daimler—Chrysler D. Zetsche pravil: „Když jednáme jako historikové a bádáme o možných příčinách v minulosti, nic to nepřináší.“ Podnikatelé se změnili v globální hráče. Globalizace jako každá futuristická avantgarda a revoluce je založena na negaci dějin. U německých podnikatelů to bylo po poslední válce pochopitelné. Globalizovali se tak důkladně, že zaváděli angličtinu i do vnitropodnikové komunikace. A poangličťovali i tradiční firemní loga. Bertelsmannův koncern byl např. přejmenován na Media Worldwide. Bylo to v duchu racionální logiky kapitalistického myšlení? Spíše šlo o propojení ducha doby s fantasmagorií nekonečné expanze ekonomiky s mediálními fikcemi, ukládanými nepřetržitým sledem reklamy do podvědomí veřejnosti — míní Schivelbusch.
- Kupředu zpět. Globalizace je kombinací ekonomických a finančních strategií, pokroku technologií, internetu, rozvoje masové výroby, masové kultury a propojením toho všeho s politikou a mediální službou. Nicméně tento zběsilý kolotoč vyvolává nejen naděje a nadšení, nýbrž i únavu, pochybnosti a touhu po starých jistotách. Schivelbusch cituje sociálního teoretika J. A. Hobsona, který kdysi upozornil, jaké nebezpečí představuje pro Evropu globalizace přenášením masové výroby kamkoliv, kde je laciná pracovní síla a daňový ráj. Avšak zatímco masové výrobky lze vyrábět kdekoliv na světě, není to možné (zatím) u kultivovaných výrobků vysoké kvality (složité nástroje, jemná optika, luxusní auta, Grappa atd.). Ty je možno vyrábět jen v zemích s určitou technologickou kulturou a tradicí v těchto oborech, jak se to osvědčilo ve Švýcarsku, Dánsku, Francii, Itálii a rádi bychom viděli v tomto seznamu i Českou republiku.
S tímto průmyslovým kapitálem osvědčené tradiční značky, spojovaným s národními vlastnostmi a hodnotami začala s úspěchem pracovat i reklama. V Americe vsadila německá letecká společnost Lufthansa na reklamní slogan: Jiní mohou být elegantnější a atraktivnější. My vám garantujeme, že naše letadla nespadnou z nebe. Tedy německá spolehlivost, spíše než nejnovější model. A místo „nový“ se v reklamě objevuje stále častěji přívlastek „klasický“ — „classic“, jako označení solidnosti založené na tradici: Coca-Cola Classic, Daimler Classic, Fabia Classic, atd. Na národní tradice začíná reklama sázet i u tak evropanského a světáckého národa jako jsou Češi. Opět se propagují české ponožky, české potraviny a lákadlem má být česká kvalita. Na trhu prorazila s úspěchem dokonce stará dobrá Kofola. Znamená tato změna v reklamě, citlivém lakmusovém papírku tužby, změnu „nálady doby“? „Bude mít fantasmagorie globalizace stejný osud jako revoluce?“ končí svou úvahu ve Spiegelu Schivelsbusch. Kéž by tomu tak bylo!
- Renesance státu. Kupředu zpět platí nejen pro ekonomiku, nýbrž i pro stát. V poslední vlně globalizace byl stát mnohými politiky, teoretiky i lidem vyhozen na smetiště dějin. Pro liberální ekonomy byl jen překážkou podnikání založeného na volném globálním trhu a na plynulém a fluidním pohybu pracovní síly. V postkomunistických zemích byl stát ztotožněn s komunistickým režimem a jeho neúspěchem v soutěži s kapitalismem. Nikde nebyla přijata unifikace Evropy s takovými nadějemi jako v postkomunistických zemích. Rozpad sovětského impéria byl přijat mimo Rusko s nadšením jako akt osvobození, ale rozpadla se i Jugoslávie a Československo. Také zde se osamostatnily národy a vytvářely se národní ministáty s perspektivou bezpečnosti a blahobytu ve sjednocené Evropě. Otázka státu se ale zaktualizovala a zproblematizovala nejen evropsky, ale i světově.
V některých zemích totiž k destrukci státu nedošlo a národní a státní suverenita je v nich stále mimo pochybnost. Platí to především o USA, kde zůstává národní a státní zájem alfou a omegou politiky. Globalizace je zde chápána pozitivně jen jako expanze amerických hodnot a způsobu života. K některým mezinárodním konvencím a organizacím omezujícím státní suverenitu, například v soudnictví, Spojené státy nepřistoupily. Unifikující a byrokratizující návrh evropské ústavy odmítly v referendu zakladatelské státy Evropské unie Francie a Nizozemí. Druhé kolo jednání o evropské ústavě málem ztroskotalo pro odpor Anglie, která nehodlá obětovat suverenitu svého práva, na rozpacích dalších tradičních zemí a na silně nacionálních a státních zájmech nejsilnějšího postkomunistického státu středovýchodní Evropy, Polska. Ve většině evropských demokratických zemí manifestují zaměstnanci státních podniků proti dalším privatizacím. Je zajímavé, že někdejší stoupenci destrukce státní moci a suverenity a podnikatelé netouží po ničem jiném než po státních zakázkách.
Vlna odporu proti dalšímu oslabování států je způsobena na západě i na středovýchodě Evropy realistickým pohledem na současné dění a na stav svobod a občanských práv. Ukazuje se, že teorie tvůrčí destrukce a plodného chaosu jsou blufem, že destrukce je destrukcí a chaos chaosem v prastarém negativním významu těchto slov.
Za národní stát a jeho posílení se staví stále více teoretiků nejen nacionální, ale i liberální a demokraticky levicové orientace. Obhajobu národního státu napsali Francis Fukuyama, Marcel Gauchet, Pierre Manent a řada dalších politických filosofů. I Günter Grass odpověděl na otázku, co se v jeho pohledu na politiku v posledních letech změnilo: „místo ‛méně státu’ myslím nyní, že je třeba ‛více státu’.“ Oslabení státu posiluje mafii a zločin (rozvrácené státy jsou semeništěm terorismu), zatímco spořádaný stát je stále nejvyšší formou organizace společnosti, nejvyšší zárukou bezpečnosti občanů, garantem sociálních a kulturních služeb. Svoboda a lidská práva nejsou zaručena jen jejich proklamací, Nobelovými cenami a mezinárodními soudy, které ostatně přicházejí s křížkem po funuse a soudí jen poražené. Stát není pouze nástrojem útlaku, ale také nástrojem obrany práv a svobody občanů, pokud nezdegeneruje do podoby totalitních režimů a států v mnoha zemích světa bez demokratické kultury. Zkušenosti prokázaly, že nelze jednoduše zrušit existenci instituce, která vytvářela poslední staletí dějin a kultury Evropy. Že historii státu nelze tvůrčí destrukcí likvidovat. Že prodlužování chaosu vede zase jen k chaosu a labilním režimům pochybné legitimity.