Svět a zvláště Evropa jsou plny lokalit, jejichž jméno se více či méně zapsalo do obecného povědomí zásluhou (anebo vinou) zcela konkrétní "hrdlořeže", ať již se odehrála v delším či kratším časovém odstupu. Jméno západočeské obce Třebel i tak po uplynutí více než tří a půl století osloví jen málokterého z českých historiků — konec konců leží v kraji, odkud byly po druhé světové válce "odsunuty", či spíše vyhnány dějiny. "Velká" historie se zde na moment zastavila na temném konci ještě temnějšího třicetiletého konfliktu, a navíc zde byla úspěšná vojska stále ještě poněkud odiózní dynastie Habsburků.
Václav Matoušek se rozhodl se sympatickou razancí tento neblahý stav změnit, nicméně hned v úvodu se mu podařilo bezděky upozornit na tristní skutečnost, že z česky píšících historiků neprojevil dosud nikdo profesionální a systematický zájem o vojenské a politické stránky dění na třebelských "polích smrti" z roku 1647. Tomu ostatně odpovídá i ostudně mizivá pozornost, s níž se u nás setkala jinak pozoruhodná monografie Ernsta Höfera, Das Ende des Dreißigjährigen Krieges (Strategie und Kriegsbild), vydaná poprvé v nakladatelství Böhlau roku 1997. Matouškovi lze jen stěží mít za zlé, že ji v recenzované knize necitoval, ač se z textu na straně 81 a dále mohl něco málo užitečného dozvědět o "jezdecké šarvátce" u Třeble a nemusel by se opírat například o Petera Englunda — ostatně v této věci málo spolehlivého.
Na druhé straně autor vytěžil maximum z dostupné (a povětšině i zástupné) českojazyčné literatury a moudře nechal hovořit písemné prameny, včetně ikonografických a mapových, stejně jako dobová zpracování historické látky. V jeho pojetí se ostatně hlavní vypovídací hodnota skrývá v samotné krajině, jejíž utváření lze takřka exaktními metodami sledovat a jejíhož "genia loci" lze při dostatečné dávce empatie alespoň zčásti vyvolat. Při takovém, dosud ještě netradičním přístupu se nelze divit, že Matouškův výzkumný projekt by stěží mohl být naplněn bez většího či menšího přispění kolegů nejrůznějších specializací, pracovníků místní správy a samosprávy, členů občanských sdružení i kamarádů a rodinných příslušníků.
Ale abychom s příslovečnou vaničkou nevylili i dítě, je třeba závěrem konstatovat, že graficky mimořádně výpravná kniha je v prvé řadě dokladem potěšitelného vzestupu postmedievální archeologie, která má pramálo společného s běžným drancováním historických bojišť pomocí minohledaček, a jejíž snaha o šetrné zviditelnění nemovitých památek (zde především typu polních opevnění) je vzdálena módnímu trendu budování nejrůznějších pseudohistorických skanzenů a disneylandů.
Academia, Praha 2006, 368 s., 295 Kč