- renesance
Prvním hybatelem renesance byl údajně florentský architekt Filippo Brunelleschi (1377—1446), původně vyučený zlatník, který v mládí spolu s Donatellem v Římě obdivoval antické rozvaliny, jimiž se nechal inspirovat ve svých prvních stavbách. Tak byla v 15. století vystřídána gotika odklonem k antice, jejím „znovunarozením“, což ve svém důsledku přispělo k takřka nepředstavitelnému rozmachu ve vědách i umění. Očitý svědek, aktér i dějepisec renesance Giorgio Vasari (1511—1574) při té příležitosti používá italský termín rinascita, „znovuzrození“. Všeobecně se však ujal až mnohem později a do kulturního povědomí pronikl francouzský výraz renaissance, „znovuzrození; obnova, obrození, reinkarnace“ (tento význam spojený s obrodou umění a literatury se objevuje v 1. polovině 19. století, snad v roce 1825 u mladého Victora Huga). Pochází z francouzského renaître, „znovu se narodit, oživit, vzkřísit, vstát z mrtvých, probudit se k životu“, což se přes starofrancouzské renaistre / renestre vyvinulo z lat. renāscī, „znovuzroditi se, obživnout“, přitom nāscī, „roditi se, míti počátek“, je příbuzné s tvary genus, „rod, původ“, i nātūra, „narození, rod; přirozenost; příroda“. Množství odvozenin v latině i řečtině od prazákladního tvaru svědčí o důležitosti a všudypřítomnosti rození a vznikání. — Čas od času je zřejmě nezbytné vrátit se, například pro nezbytnou imaginaci, ke kořenům, nebo alespoň o jednu generaci zpět: proto stále dokola vznikají všechna ta obrození, obrody, palingenese, restituce, reinvestitury, reinkarnace a revivaly. — Typem renesančního člověka je podle Příručního slovníku jazyka českého ten, kdo má „smysl pro krásu života“, v poslední době se krása jako nadbytečná nadobro vytrácí, zato se vtíravě vkrádá význam „všeuměl“.
dasik@nln.cz