Sochař, malíř, architekt a básník Michelangelo Buonarroti, jeden z největších géniů v dějinách evropské civilizace, se narodil 6. března roku 1475.
Jeho rodný dům se nalézá v městečku Caprese (dnes Caprese Michelangelo) v toskánském kraji Casentinu, lesnaté krajině při horním toku Arna. Otec budoucího génia sem byl vyslán florentskou vládou jako správní úředník (podest) a brzy po narození druhorozeného syna se vrátil s rodinou do Florencie. Přes rozporné vztahy k tomuto městu se Michelangelo po celý život považoval za Florenťana. Dokládá to nad jiné zřetelně sochařova vlastnoruční signatura vtesaná do skupiny Piety z let 1498–1500 v římském chrámu sv. Petra. Ve Florencii Michelangelo prožil úhrnem méně než polovinu let svého života. Několikrát z města za dramatických okolností prchal, jednou se zde dokonce skrýval před hněvem medicejské strany. Od roku 1534 se zdržoval trvale v Římě, přestože kontakty s Florencií udržoval dále. Zejména v polovině padesátých let se vévoda Cosimo I. snažil Michelangela přimět k návratu do Toskánska. Setkal se pokaždé s úzkostlivě zdvořilou, ale současně zřetelně vyhýbavou odpovědí.
DRUHÝ ŽIVOT Smrt zastihla génia v jeho římském domě dne 18. února 1564 ve tři čtvrti na pět odpoledne. V této chvíli se začal odvíjet Michelangelův druhý život. Je neméně zajímavý, a rozhodně delší a pestřejší, nežli život první. Před tváří celého Říma a za hojné účasti zdejší florentské diaspory bylo tělo zesnulého umělce uloženo do hrobky v kostele SS. Apostoli. Šlo o provizorní pohřeb, jelikož papež Pius IV. z rodu Medicejských zamýšlel zřídit Michelangelovi důstojný náhrobek u sv. Petra ve Vatikánu. Sochařův synovec Leonardo však dal na žádost vévody Cosima (a nepochybně s papežovým vědomím) strýcovo tělo exhumovat. Zabaleny mezi balíky plátna, potají v žoku jako zboží, aby to v Římě nevyvolalo pokřik, putovaly ostatky do Florencie. Dorazily tam dne 9. března 1564. Prominentní malíři a sochaři z okruhu medicejské Akademie je přivítali jako svatou relikvii; dobový popis Michelangelova pohřbu dokonce nazývá zesnulého svatým starcem. Životopisec renesančních umělců Giorgio Vasari zase parafrázuje obvyklé topos křesťanských legend, když vypráví, jak mrtvé tělo ani po téměř čtyřech týdnech neneslo stopy rozkladu a hlava i tváře budily při dotyku dojem, jako by umřel teprve před několika hodinami. Michelangelova památka žila ve Florencii i v následujících staletích, stejně jako jeho díla, na nichž se učily celé generace umělců. Svébytným ohniskem Mistrova kultu se stala Casa Buonarroti, rodové sídlo ve Via Ghibellina nedaleko S. Croce. Jeho základem byla trojice menších domů, jež Michelangelo zakoupil v roce 1508 a posléze odkázal synovci Leonardovi, aniž by tu kdy bydlel. Leonardo spojil tři domy do jednoho, pravděpodobně s ohledem na strýcův neuskutečněný projekt. V první polovině 17. století zvelebil rodinnou rezidenci Leonardův syn Michelangelo Buonarroti ml. Tento vzdělanec a zanícený sběratel umění a starožitností dal vyzdobit mezi lety 1615–1637 čtyři místnosti v patře domu alegorickými kompozicemi a obrazy oslavujícími památku Michelangela staršího. V reprezentačních salonech byly vystaveny buonarrotiovské sbírky, jejichž chloubu představovaly a dodnes představují dva Mistrovy rané reliéfy, Madona na schodech a Boj kentaurů s Lapithy. Přestože množství děl Michelangelovi mylně připisovaných časem převážilo nad počtem autentických prací, zůstávala Casa Buonarroti po staletí poutním místem pro všechny milovníky umění, kteří se přijeli do Florencie poklonit géniově památce.
DANTOVSKÁ LEKCE Roku 1860 vzniklo jednotné Italské království a roku 1865 se sídlo královského dvora a ústředních úřadů přesunulo z Turína do Florencie: dále od hranic Francie a blíže k vytouženému, leč prozatím nedostupnému Římu. Za této historické situace se stala toskánská metropole dějištěm první mohutné celoitalské slavnosti zasvěcené památce uměleckého génia minulosti. Šlo o oslavy 600. výročí narození Danta Alighieriho, jehož liberálové doby vrcholícího risorgimenta chápali jako protivníka církevního pokrytectví a současně (z historického hlediska mylně) jako zvěstovatele národního sjednocení. Středověký básník se tak stal vítaným nositelem ideologických argumentů v čase, kdy Rakousko doposud vládlo nad Benátskem a královská armáda musela s ohledem na francouzského spojence zadržovat příliš horlivé garibaldiovce v jejich snahách o pochod na Řím. Papež Pius IX. současně stíhal nesmiřitelnými odsudky veškeré projevy liberalismu. Jeho ultramontánní projevy budily silné antiklerikální reakce zvláště na severu a ve středu Itálie. Okázalé oslavy jubilea největšího italského básníka v roce 1865 proto získaly velmi aktuální podtext. Slavnostem dodala lesk přítomnost královského dvora, související s postavením Florencie jako hlavního města mladého království. Mnoho se hovořilo o tom, že Dantův sen o silné a sjednocené Itálii nebyl dosud zcela naplněn, neboť Královna Jadranu dosud úpí v řetězech cizích uchvatitelů. Ještě více se pak horlilo proti licoměrné římské kurii a papeži, jejichž satirický obraz podal Alighieri v Božské komedii. Harmonické vyznění velkolepých oslav nakonec nezkalila ani skutečnost, že básníkův velký a ošklivý neoklasicistní kenotaf v kostele S. Croce je prázdný, neboť Florencie svého velkého syna vyhnala. Koneckonců, jako z udělání se právě roku 1865 v Ravenně „náhodou“ nalezly Dantovy fyzické pozůstatky, oficiálně pohřešované déle než tři staletí. Ravennští občané s objevem uvážlivě počkali až na chvíli, kdy byla Itálie bezpečně sjednocena a vzácná relikvie se tak nemohla ani teoreticky stát jablkem sváru mezi jejich městem a mocným Toskánskem. Suma sumarum, dantovské oslavy ve Florencii roku 1865 dokonale zapadly do politických a kulturních souřadnic doby, naplnily většinu očekávání a nasadily vysokou laťku podobným akcím do budoucna. Poznání básníka samého a jeho díla přitom přišlo poněkud zkrátka, ale to nebylo v očích současníků podstatné.
JUBILEUM S PŘEKÁŽKAMI Není divu, že když se deset let po všeitalském dantovském nadšení chystala Florencie důstojně oslavit čtyřsté výročí narození Michelangela Buonarrotiho, zůstávala slavnost Dantova stále mementem a nedostižným vzorem. Avšak už v jednom z prvních podnětů k přípravě michelangelovského jubilea, jímž je dopis básníka Guida Corsiniho florentskému primátorovi Ubaldinu Peruzzimu z 9. prosince 1872, čteme, že akce by neměla být natolik zpolitizována jako oslavy Dantovy. Důvody takového pojetí byly nasnadě. Politická situace se za oněch několik let výrazně změnila. Italské království prohrálo nové bitvy na zemi i na moři, následkem čehož – příznačně – vyhrálo další válku a definitivně připojilo ke svému území Benátsko. Prusové, kteří u Hradce Králové rozdrtili Rakušany, pomohli savojské dynastii ještě jednou. Po katastrofě u Sedanu už nemusela Itálie dbát na politické zájmy Francouzů a v září 1870 vstoupily královské oddíly do Říma. Vpochodovaly do města branou Porta Pia, postavenou mimochodem podle Michelangelova projektu. Královský dvůr přesídlil natrvalo od Arna k Tiberu a Florencie se z hlavního města státu stala přes noc pouhým provinčním střediskem. Risorgimento bylo vítězně završeno a italskou veřejnost nadále trápily svrchovaně praktické problémy, především špatný stav státních financí, vysoké daně a děsivá zaostalost jižních oblastí poloostrova. Za těchto okolností bylo jasné, že Michelangelovo jubileum se jen těžko stane celonárodním svátkem, jako tomu bylo v případě výročí Dantova. Osobnost velkého sochaře se navíc vzpouzela jednoduchým aktualizacím. Michelangelo sice aktivně vystoupil na obranu florentských svobod proti tyranům, avšak stejně ochotně propůjčoval svého génia do služeb feudálních vladařů, ba co hůře, nehynoucím mistrovstvím oslavil i lesk papežského majestátu. Jestliže Mistrův umělecký význam stál mimo jakoukoliv diskusi, z politického hlediska byl božský Buonarroti nepoužitelný. Vyloženě nevhodně pak v této souvislosti působily připomínky velkorysého renesančního mecenátu knížat a papežů, díky němuž Michelangelo vytvořil svá největší díla. Italská pravicová vláda totiž po válce s Rakouskem zavedla tvrdý úsporný režim a citelné škrty prováděla pochopitelně zejména v oblasti kulturních investic. Organizátoři slavností v roce 1875 mohli navázat na některé okázalé projevy michelangelovského kultu, které tkvěly svými kořeny ještě v optimistické atmosféře dovršeného risorgimenta. Jako hlavní město státu se Florencie dočkala mohutných urbanistických úprav. Architekt Giuseppe Poggi vypracoval plány dopravního obchvatu, který lemuje historické jádro výstavným okružním bulvárem se soustavou scénicky pojatých náměstí v linii původních hradeb (Viali di Circonvallazione). Po roce 1865 tak vznikla i osm kilometrů dlouhá radiála Viale dei Colli, stoupající po úbočích pahorků na jižním břehu Arna a nabízející překrásné panoramatické pohledy na město. Na jejím nejvyšším bodě, v blízkosti kostela S. Salvatore, vybudoval Poggi rozsáhlé náměstí s navazujícím systémem teras a schodišť. Toto prostranství, dnes v každou roční i denní dobu zaplavené autokary a mraky turistů, dostalo jméno po velkém renesančním umělci – Piazzale Michelangelo. V jeho středu se tyčí pompézní kamenný sokl s bronzovými replikami Davida a čtyř alegorických figur z medicejských náhrobků u S. Lorenzo. Ústřední figura byla zhotovena podle sádrového odlitku, který už roku 1846 vytvořil litec Clemente Papi. Bronzový David měl původně nahradit originál před vchodem do Palazzo Vecchio, kde dnes stojí mramorová kopie slavné sochy. Výstavnou neoklasicistní budovu vévodící jižní straně Michelangelova náměstí projektoval Poggi roku 1865 jako velkolepé Mistrovo muzeum. V atmosféře všeobecného nadšení po sjednocení Itálie se zrodila myšlenka na jedinečnou sochařskou galerii, která by shromáždila originály umělcových děl z celého Apeninského poloostrova včetně Mojžíše či vatikánské Piety. Plán se nikdy neuskutečnil a namísto Michelangelova muzea se v budově nakonec usídlila mondénní restaurace La Loggia. Do „metropolitního“ období Florencie spadal svými počátky také projekt náročného přesunu sochy Davida z původního umístění před Palazzo Vecchio. Odborníci upozorňovali na špatný stav mramoru, trpícího na otevřeném prostranství povětrnostními vlivy, již od 18. století. Situaci ještě zhoršilo drastické čištění kamene pomocí kyseliny v roce 1843. O tři roky později předložil markýz Nerli, ředitel inženýrských staveb v Toskánsku, technický plán na přemístění díla, který však ztroskotal z finančních důvodů. Nápad postavit Davida pod klenbu blízké Loggie dei Lanzi se rovněž neuskutečnil, neboť Michelangelův kamenný obr byl pro tento prostor očividně příliš velký. Ke stejnému závěru koneckonců dospěla už komise florentských umělců, která řešila umístění sochy v roce 1504. Opatřen nepříliš vzhlednou ochrannou stříškou zůstal mramorový kolos na původním místě ještě tři desetiletí. Již od roku 1866 ale zasedal zvláštní výbor, který měl najít pro Davida nový domov. Uvažovalo se například o klášteře San Lorenzo, spjatém s rodinou Medicejských, nebo o přízemních sálech paláce Bargello, systematicky přetvářeného v muzeum sochařských děl. Nakonec padla volba na florentskou Akademii, jejíž vysoká a vzdušná galerie se jevila jako důstojný prostor pro vystavení Michelangelova arcidíla. Inženýři Porra a Poggi navrhli obrovskou dřevěnou schránu, do níž byla socha přenesena. Mohutné odpružení vyrovnávalo případné otřesy a důmyslné uložení přepravní skříně na otočné lože umožňovalo bezpečnou jízdu Davida po klikatých a ostře lomených florentských ulicích. Křehký náklad zvolna putoval po kolejích z náměstí Signorie do budovy Akademie plných pět dní, od 31. července do 4. srpna roku 1873: úmorná vedra umožňovala pracovat pouze od čtyř do jedenácti hodin ráno. Opatrnost se vyplatila, mramor přežil transport bez úhony. Naposledy se slavná socha stěhovala roku 1883, byť jen o pár metrů. Z provizorního umístění ji tehdy přenesli pod klenbu Tribuny, vybudované podle projektu Emilia de Fabbris. V této apsidě s horním osvětlením David od té doby každoročně přijímá hold tisícovek turistů. Hlavní události michelangelovských oslav v roce 1875 se z řady důvodů odehrály teprve v září. Únorové datum nebylo oficiálně shledáno vhodným kvůli povětrnosti; ve skutečnosti ovšem proto, že organizátoři jubilea zdaleka nestihli všechny přípravy. Z téže příčiny přepustila Florencie městu Ferraře i mnohem příhodnější termín květnový. Ferrara okázale slavila čtyřsté výročí narození básníka Ludovika Ariosta, autora Zuřivého Rolanda, a pořádání dvou velkých slavností ke stejnému datu v různých městech se nepovažovalo za vhodné. Slavnosti tak vyvrcholily sérií průvodů, koncertů, banketů, veřejných přednášek a veselic pod širým nebem ve dnech 12.–14. září. Slavnostního odhalení se po dvou letech diskusí dočkal i pomník na Piazzale Michelangelo. Celé návrší od nábřeží Arna až po chrám S. Miniato bylo při této příležitosti pestře vyzdobeno a navečer osvětleno důmyslným iluminačním systémem s celými hrozny a girlandami barevných lampionů. Dalšími ohnisky slavností se stalo náměstí Signorie a Palazzo Vecchio, umělcův hrob v bazilice S. Croce a také dům Buonarrotiů ve via Ghibellina, proměněný už roku 1856 na veřejné muzeum. Zde byly u příležitosti jubilea vystaveny vedle stálého sbírkového fondu i Michelangelovy kresby. V atmosféře jubilea se zrodil projekt na novou fasádu Casa Buonarroti. Monumentální historizující kompozice, inspirované freskami stropu Sixtinské kaple, tvořily podnož galerii portrétů velkých italských umělců včetně Berniniho a Vasariho. S ukončením oslav ovšem vůle k uskutečnění ambiciozního plánu pohasla a průčelí nakonec zůstalo – naštěstí – bez obrazové výzdoby. Pouze nad hlavní vchod bylo osazeno a za velkého zájmu veřejnosti odhaleno Michelangelovo poprsí. Vytvořil je nestor florentských sochařů Clemente Papi, po jehož smrti v únoru 1875 dílo dokončil Ludovico Caselli. Několik luxusních upomínek na veliké jubileum zhotovila také slavná manufaktura Opificio delle Pietre Dure, spolehlivě zkrášlující Florencii bez ohledu na panující politické režimy již od medicejských dob. Toskánské noviny pyšně referovaly o masové účasti na jednotlivých akcích a neopomněly se jízlivě zmínit o tom, že v Římě bylo jubileum velkého tvůrce pominuto mlčením. Ilustrované žurnály výmluvně stavěly obrázky z rozjásaných florentských ulic proti melancholickým vedutám osiřelého římského domu, v němž renesanční génius žil a zemřel. Důvody údajného nezájmu Říma však tkvěly v politických poměrech doby. Michelangelovy nejslavnější práce na půdě Věčného města se nalézají ve Vatikánu, nebylo však pravděpodobné, že by se Pius IX. a kurie hodlali jakkoliv podílet na případných oslavách organizovaných nenáviděným italským státem.
MICHELANGELO
PRAVÝ I NEPRAVÝ
Volání po více vědeckém a méně politickém charakteru oslav nepadlo na jalovou půdu. Vyšlo několik cenných publikací, mezi nimi kritická edice Michelangelových dopisů, bibliografie sestavená Luigim Passerinim a reprezentační album fotolitografických reprodukcí umělcových kreseb. Ve florentském archivu mohli zájemci shlédnout originály dokumentů vztahujících se k Mistrovu životu a dílu. Úhelným kamenem jubilejních oslav se však stala rozsáhlá výstava v Galerii Akademie. Byla jakýmsi pohrobkem někdejších snah o vybudování michelangelovského muzea. Organizátorům se podařilo shromáždit početný a různorodý soubor exponátů, mezi nimiž však byly pouze dva originály monumentálních mramorových soch: David a nedokončený Sv. Matouš. Zbytek jubilantova díla se návštěvníkovi představoval formou sádrových odlitků a fotografií. Pokud se tehdejší exponáty dochovaly, představují dnes zajímavá svědectví o tom, co vše bylo v roce 1875 připisováno Michelangelovi.
Těžiště výstavy představovaly kopie umělcových nejslavnějších soch: Mojžíše, postav z medicejských náhrobků, Madony z Brug, figur z náhrobku sv. Dominika v Boloni, Otroků z Louvru, Piety Rondanini, Piety Vatikánské a několika dalších. Poprvé zde byl do panteonu Mistrových děl uveden Sedící chlapec (Karyatida) z petrohradské Ermitáže. Znalcům mimo Rusko do té doby prakticky neznámá socha se setkala ve Florencii s mimořádným uznáním. Stejné pozornosti se ale těšily i některé objevy, které s Michelangelovou rukou dnes již dávno spojovány nejsou. Na prvním místě šlo o odlitek postavy mladého Jana Křtitele z majetku hraběte Rosselminiho Gualandiho v Pise. Právě pod dojmem florentské výstavy zakoupil Wilhelm von Bode roku 1879 originální mramor pro muzeum v Berlíně. Ztotožnil sochu s dílem, jež podle pramenů vytvořil Michelangelo pro Lorenza di Pierfranceska Medicejského. Bodeho autorita způsobila, že berlínský Janíček se ještě dlouho připisoval velkému sochaři. Nyní se považuje za anonymní florentskou práci manýristické epochy. Podobný osud potkal i klasicizujícího Kupida čili Narcise, jehož odlitek doputoval do Florencie z londýnského South Kensington Museum (dnes Victoria and Albert Museum). V postavě nahého klečícího chlapce byl s velkým nadšením rozpoznán kus, který vytesal mladý Michelangelo pro římského šlechtice Jacopa Galliho v letech 1496–1497. Ve skutečnosti jde o parafrázi helénistické skulptury, snad od Valeria Cioliho (1529–1599).
Podobně padly za oběť neúprosné stylové kritice i další ambiciozní objevy a smělé atribuce, uvedené v život michelangelovským jubileem. Kuriozním případem byl nevelký reliéf s námětem Ugolina a jeho synů, rovněž vystavený v Akademii. Jeho námětem se stal známý tragický příběh popsaný v XXXII.–XXXIII. zpěvu Dantova Pekla. Dílko vytvořil toskánský sochař Pierino da Vinci, který se v postavě Ugolina inspiroval Michelangelovou postavou Mojžíše. Tento fakt postačil, aby část odborníků prohlásila reliéf za dosud neznámou práci Michelangelovu, ba co víc, za doklad Mistrovy inspirace Dantovou velebásní. Hledání a nacházení paralel mezi oběma geniálními tvůrci náleželo k oblíbeným činnostem italských učenců za časů risorgimenta. Organizátoři michelangelovského jubilea se navíc vděčně chopili možnosti navázat na legendární oslavy dantovské.
Michelangelovo jméno zaručovalo výstavě živý zájem odborné veřejnosti i mimo Itálii. Přehlídku komentoval dobový tisk a ctitelé velkého renesančního umělce zaslali během jubilejního roku do Florencie stohy kaligraficky vyvedených a nádherně ilustrovaných pozdravných adres. Nejzajímavější dar ale pocházel od drážďanského sochaře Ernsta Hähnela, mimo jiné autora pomníku Karla IV. na Křižovnickém náměstí v Praze. Hähnel získal roku 1842 v uměleckém obchodě řadu terakotových sošek, považovaných za Michelangelovy přípravné studie k mramorům v Medicejské kapli. Kolekce měla úctyhodný rodokmen. Hliněná bozzetta měla být kdysi vlastnictvím Giorgia Vasariho, z jehož pozůstalosti prý je roku 1598 koupil sběratel Paul von Praun. Pyšný Hähnel vlastnoručně odlil do sádry nejcennější kousky a odlitky daroval do Florencie, kde se na výstavě v Akademii setkaly s vřelým přijetím. Dnes je původní soubor, vydražený v roce 1938 u Christie’s, rozdělen mezi muzea v Londýně, Vancouveru a Houstonu. Ani jedna terakota nepochází z Michelangelovy ruky.
Když Romain Rolland popisoval Michelangelův pohřeb, přirovnával množství průměrných manýristických děl nakupených kolem géniova katafalku k babylonské věži. Jaká propast je mezi tím, kdo již nežil, a těmi, kteří si osobovali nazývat se jeho dědici, lamentoval romanopisec. Podobný dojem by snadno mohly vzbudit i michelangelovské oslavy v 19. století. Jejich scénář a průběh nicméně nevypovídá nic o Michelangelovi samém. Zato o době, která si génia formovala k obrazu svému, říká mnoho.
LITERATURA U. Procacci, La Casa Buonarroti a Firenze, Milano 1965; C. von Lützow, „Die Michelangelo-Ausstellung in Florenz“, Zeitschrift für bildende Kunst XI, 1876; Michelangelo nell’Ottocento: Il centenario del 1875, Firenze 1994; G. Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, 2. vyd. Praha 1998.
Vít VLNAS (nar. 1962) je ředitelem Sbírky starého umění Národní galerie v Praze a docentem dějin raného novověku na Pedagogické fakultě UK v Praze.