... Avantgarda se stala synonymem meziválečného kulturně politického pokroku. Jenže její úsilí o moderní zpodobení světa mělo velké množství směrů i soupeřících skupin a značně se lišilo též svými konečnými cíli. Byla to doba, kdy na půdě zkypřené průmyslovou revolucí a těžce rozrušené první světovou válkou vykvetlo nové umění skutečně mnoha květy. Protikladnost avantgardních manifestů dvacátých let, formulovaných převážně v nesmiřitelném dogmatickém tónu, zároveň nalézala základní jednotící tendence, své mezinárodní esperanto. Avantgarda byla programově protitradiční, antikonvenční, antihistorická, antimilitaristická. Scholastika výuky i uměleckých prací akademií jí připadala stejně stupidní jako konvenční vkus a názory na umění. Jelikož tyto konvence i vkus určovali ve všech průmyslových zemích představitelé vládnoucí buržoasie, napadali avantgardní umělci zcela přirozené měšťáky i jejich maloměšťácké epigony. Tak se dostávali velice často do blízkosti i do spojení s revolučním dělnickým hnutím a socialistickými stranami. Avantgardu tvořili ve dvacátých letech převážně mladí lidé; byli podporováni jen pokrokovými vzdělanci starší generace a ojedinělými osvícenými mecenáši moderního umění.
V jediné zemi nalezla revoluční avantgarda zcela revoluční podmínky a vládu: v Sovětském svazu. Zrodila se tam na samém začátku 20. let v Moskvě a Leningradu ve dvou největších intelektuálních a průmyslových centrech sovětského světadílu. Na rozdíl od ostatních ohnisek v západní a střední Evropě jí otevřela Říjnová revoluce neomezený tvůrčí prostor pro hledání nových forem a urbanistických vztahů. Sovětská vláda si konstruktivistické teorie a modely neobjednala. Vznikly spontánně, z vnitřní nutnosti a přesvědčení socialistických umělců a intelektuálů, z jejich velké víry, že vítězstvím revoluce padly veškeré historické překážky vytvoření zcela nového světa a společnosti, že stačí jen se oprostit od tradičního myšlení, jednání a realizovat marxistické učení v mohutném měřítku celého státního svazku...
Dějiny a současnost č. 8/1967, s. 14