Právě před padesáti lety odstartovala britská africká kolonie Zlaté pobřeží vlnu vyhlašování samostatnosti subsaharských států. Pod jménem Ghana pak usilovala, stejně jako desítky dalších nezávislých území, o pozornost a uznání v bipolárním světě. Africký kontinent se brzy stal laterálním bojištěm studené války, na kterém se skrze jednotlivé státy střetávaly obě supervelmoci i jejich nejbližší spojenci. Jak se dočteme v knize historiků Petra Zídka a Karla Siebera, mezi zeměmi východního bloku pronikajícími do subsaharské Afriky hrálo nikoli nepodstatnou roli komunistické Československo.
Přestože nemůže být pochyb o podřízenosti československé zahraniční politiky sovětským zájmům, autoři dokládají, že Praha nezřídka vystupovala aktivně a i díky svým předúnorovým kontaktům zprvu razila cestu pro další státy sovětského bloku. Své závěry Zídek se Sieberem prezentují ve čtyřech desítkách abecedně řazených textů věnovaných československým vztahům s jednotlivými subsaharskými zeměmi.
Za celé sledované období nenajdeme africký stát, politickou stranu či hnutí, kterému by Československo věnovalo stabilní pozornost. Vzájemné kontakty ovlivňovala řada faktorů. Vedle orientace daného režimu či opoziční skupiny na spolupráci s východním blokem vstupovaly do hry záměry Moskvy i strategicko-geografické a zejména obchodní československé zájmy (včetně prodeje vojenského materiálu), které se ne vždy vzájemně shodovaly. Dalším aspektem vzájemných vztahů pak byla častá finanční nenávratnost československých půjček a nesplácení úvěrů, které způsobily, že se z některých obchodních kontraktů stávala bezplatná pomoc.
Klíčové období československo-afrických vztahů je spojeno s přelomem 50. a 60. let. Tehdy Praha usilovala o extenzivní zakládání svých diplomatických zastoupení v nově vznikajících státech a s řadou z nich posléze rozvinula širokou spolupráci v obchodní, kulturní, ale i bezpečnostní a vojenské oblasti. Příkladem může být vývoj vztahů s Guineou, které byly ihned v roce získání samostatnosti poskytnuty zbraně a vojenský materiál. Dále byli do země vysláni experti a dodány nákladní železniční vagóny a dopravní letouny i s posádkami pro provoz na vnitrostátních linkách. Guinea si navíc v Československu nechala razit mince a tisknout bankovky. Intenzivní spolupráce probíhala rovněž s Ghanou, Mali nebo Kongem-Brazzaville. Očekávání spjatá s těmito zeměmi přednostního zájmu se však brzy ukázala jako přehnaná, Československo podstatně redukovalo vzájemné kontakty a nadále se více soustředilo na ekonomickou stránku spolupráce, včetně vymáhání pohledávek.
V 70. letech se pozornost Prahy přesunula především k portugalským koloniím usilujícím o nezávislost, i když např. vývoz zbraní a vojenského materiálu směřoval spíše do již samostatných států. V ugandsko-tanzanské či etiopsko-somálské vojenské konfrontaci stály československé zbraně dokonce proti sobě. V nevojenské oblasti se českoslovenští techničtí experti uplatnili zejména v Etiopii, Angole a Zambii, zatímco obchodní vztahy se dlouhodobě nejlépe rozvíjely s Nigérií. Přesto vzájemné kontakty postupně nabývaly spíše formálních rysů a omezovaly se na státní návštěvy, udělování stipendií africkým studentům a občasné poskytování bezplatné pomoci. Postupná koroze komunistického režimu pak vedla i k jeho rostoucí pasivitě v subsaharském prostoru.
Vzhledem k tomu, že se Zídek i Sieber problematikou československo-afrických vztahů dlouhodobě zabývají, vychází předkládaná kniha z dílčích článků a studií, které jsou podstatně rozšířeny a doplněny. Oba autoři se doposud věnovali především období 50. a 60. let — Zídek vztahům s frankofonními africkými státy, Sieber Nigérii a Ugandě. Dokumenty vztahující se k pozdějšímu období potvrzují správnost jejich volby, neboť dvě "normalizační" desetiletí byla obecně chudší na vzájemné kontakty, a některé dříve otištěné texty tím pádem doznaly pouze menších změn. Zcela poprvé jsou naopak publikovány některé zásadní statě týkající se především bývalých britských a portugalských území či Etiopie.
Je škoda, že ve snaze soustředit se výhradně na vytyčený cíl, tj. zmapování československé politiky vůči subsaharské Africe, autoři místy příliš násilně vtahují čtenáře do víru dění, aniž by mu umožnili zorientovat se v širších souvislostech. Platí to jak pro vnitřní situaci daných zemí, tak pro srovnání československých snah s aktivitou ostatních států komunistického či "západního" bloku. Alespoň kratší komparativní studie by publikaci jistě slušela.
Přestože se jedná o první souhrnnou práci na dané téma, knize by neměl scházet ani seznam literatury. Samozřejmostí by mělo být i uvedení data pořízení rozhovorů s pamětníky, které představují významný pramen doplňující úřední spisy. Čtenář neobeznámený se stavem archivů by navíc uvítal i zhodnocení pramenné základny, a to tím spíše, že autoři často bez bližšího vysvětlení poukazují na neexistenci či nedostupnost dokumentů zejména z 80. let.
Tyto víceméně formální nedostatky nijak nesnižují zásluhu autorů, jejichž podnětná práce osvětluje doposud v šeru setrvávající téma. Díky přehlednému shrnutí dosavadních poznatků do jednoho svazku je kniha nejen čtenářsky přístupným, ale i badatelsky užitečným počinem.
Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2007, 322 s., 209 Kč