Přeložila Anna Hánová, NLN, Praha 2007, 504 s., 429 Kč
Období zámořských objevů, ztělesněné postavami Kolumba, Magalhãese, Livingstona, malebných francouzských lovců kožešin v Kanadě a misionářů v Paraguayi, Indii nebo pralesích Konga, donedávna patřilo k privilegovaným tématům evropských historiků, pyšných na intelektuální a technologickou vyspělost i "neklidného ducha" starého kontinentu. Aktem dobytí a ovlivněním většiny světa Evropané očividně prokázali svou nadřazenost a oprávněnost ústředního postavení v příběhu "světových" dějin. Ovšem v obecném kontextu problematizace tradičního pojetí historiografie v posledních desetiletích sílí hlasy volající po přehodnocení tradičního pojetí kolonizace, tedy hospodářského a strategického využívání zámořských území, jejich přírodních zdrojů a obyvatel jednotlivými evropskými státy v období novověku.
Tento nový postoj byl v nezanedbatelné míře vyprovokován emancipací bývalých kolonií, bojem menšin za rovná práva uvnitř vyspělých států ve druhé polovině 20. století, snahou hledat řešení aktuálních problémů třetího světa s ohledem na zvláštnosti jeho historického vývoje i vystřízlivěním z víry v jednoznačně kladnou hodnotu evropské civilizace. V zásadě sebedestrukční ochota evropských historiků vzdát se úlohy legitimizátorů dominance "Starého světa" přichází po 2. světové válce, tedy ve chvíli, kdy se tato dominance — politická, hospodářská i kulturní — stala iluzí. Tváří v tvář ústupu ze slávy se vzpomínky na koloniální minulost namísto zdrojem hrdosti stávají traumatem.
Jednou z možností, jak se s návaly špatného svědomí vyrovnat, je ostentativní úsilí přiznat viny jako první. Slovy francouzského historika Marka Ferra: „Evropská historická paměť [si] jako konečný projev pýchy zajistila poslední výsadu, totiž že bude mluvit v černých barvách o svých vlastních zlých skutcích, že je bude sama hodnotit a že tak bude činit naprosto nesmlouvavě.“ Ale samozřejmě tak činí také svým vlastním způsobem. A díky takovému přístupu zůstává evropská expanze osou světových dějin a změna hodnotících znamének pouhou kosmetickou úpravou.
V knize nazvané Dějiny kolonizací: Od dobývání až po nezávislost 13.—20. století Ferro aspiruje na odlišné pojetí — na "globalizační" vylíčení dějin evropské kolonizace, které by zohledňovalo specifické kulturní konfigurace v jednotlivých regionech a simultánně podchytilo názory a činy metropolitních podněcovatelů kolonizace, samotných kolonistů i jejich obětí (s. 7). Je to ale vůbec možné? Nehledě na obrovský rozsah problematiky zůstává Ferrovo pojmosloví odvozeno z dějin evropských, stejně jako ostatní nástroje jeho historické práce, včetně chronologie založené na křesťanském kalendáři, způsob zachycení "historických skutečností" písmem (tiskem) i forma "knižní studie". Hlavní odlišností Ferrova textu oproti tradičním líčením zámořské kolonizace je proto jeho polemický tón. „Nikdy v historii tak málo lidí nezpůsobilo tolik obětí, ať už úmyslně, při různých masakrech, nebo jinak,“ hodnotí Ferro "heroické" období evropských dějin (s. 53). Rétorický přídech nicméně nutí k opatrnosti.
Tím spíše, že ambiciózní rozsah projektu — snaha shrnout na společný jmenovatel veškeré koloniální výboje evropských zemí od 15. do 20. století, s přihlédnutím ke kolonizaci řecké, římské, arabské, japonské, čínské — s sebou nutně nese potřebu schematizace, paušalizace, zkratkovitých srovnání. Někdy snaha o univerzálnost sklouzává k nicneříkajícím frázím: „Kolonialismus nabýval v různých dějinných obdobích formy, jež se mohly navzájem lišit, ale zároveň se občas překrývaly“ (s. 29). Jindy mají konkrétní tezi dokládat analogie rozmáchlé napříč časem i prostorem. Ferro cíleně rozbíjí chronologickou osu — namísto vylíčení příběhu osídlování zámořských krajů, "kreolizace" jejich obyvatel a následné "dekolonizace" aspiruje na strukturální postižení "kolonizace" jako fenoménu moderních dějin. Velkorysý přístup ale vyvážil obrovskou dávkou nepřesností a očividných nesmyslů. Některé musíme připsat prosté potřebě zkratky, mnoho z nich je ale těžko omluvitelných — tím spíše, že je většina čtenářů bude obtížně identifikovat. Osobně mohu posuzovat pouze pasáže týkající se Latinské Ameriky. Nemá význam vyjmenovávat omyly v datech, chybné definice a komicky zdeformované termíny (jeden za všechny: obyvatele Španělska nazývali američtí kolonisté gachupinos, ne capuchinos, s. 288). Postačí snad konstatování, že bych tuto práci rozhodně nedoporučila jako učebnici, i když závěrečný soupis literatury působí velkolepě.
Proč má tedy — navzdory těmto zásadním výhradám — význam Ferrovu knihu číst, diskutovat o ní, polemizovat s ní? Je třeba si uvědomit, že před sebou nemáme odbornou monografii, ale esej — se všemi limity, ale také výhodami tohoto žánru. Ferro se specializuje především na moderní dějiny — a právě vztah zdánlivě odlehlých událostí v exotických koutech světa k aktuálním problémům evropských zemí a Starého světa jako celku jej zajímá vůbec nejvíc. Nepodařilo se mu sice důsledně uvést na stránky této knihy "pohled poražených", přesto ale odhaluje ty stránky kolonizace, které dosud ve standardních učebnicích dějepisu zůstávají cudně zakryté dobrodružnými příběhy průkopníků. (Zde například vynikající pasáž o lékaři jako nástroji ve službách koloniálního impéria, s. 170—176, nebo o Vernových románech jako manifestech evropského imperialismu, s. 209). Na příkladu filmové produkce demonstruje přetrvávání "koloniální mentality" Evropanů i frustraci, nenávist, ale také pocity méněcennosti na straně kolonizovaných, zejména obyvatel Afriky.
Ferro je ale schopen připustit, že také antikoloniální diskurs nebyl ušetřen zaslepenosti a že také bojovníci za práva obyvatel mimoevropských území měli svá "tabu" — že například emancipace žen v Africe je přímým důsledkem pronikání evropských vlivů, že v mnoha případech domorodé elity kolonizaci vítaly a otevřeně jí napomáhaly s vidinou krátkodobých zisků. „Důsledky koloniální nadvlády nebyly všechny tak zhoubné, jak se myslelo: po třiceti letech už nemůže být kolonialismus považován za viníka všech nezdarů, jež následovaly.“ Zároveň se autor velmi kriticky staví k problematice dekolonizace. Odmítá se ztotožnit s tradičním rovnítkem mezi dekolonizací a "osvobozením" třetího světa. Je přesvědčen, že kolonizace okamžikem vyhlášení nezávislosti nekončí — i když může nabývat odlišné formy. I materiální a intelektuální pomoc může být formou nové kolonizace, kolonizace bez okupace, která s sebou navíc nese hluboké politické, hospodářské a kulturní změny, vtahující bývalé kolonie do globalizovaného tavicího kotle současného světa.