Nemyslím si, že prudké a emotivní odmítnutí Jaroslava Pinkase jak vlastního filmu, tak "totalitních" (užití pojmu "totalitní" mimo kontext moderních dějin je podle mého názoru velmi nehistorické) Sparťanů bylo trefné (DaS č. 6/2007, s. 8). Sparta byla polis v permanentním ohrožení, v záplavě nepřátelského obyvatelstva (heilótů). Militarizace společnosti je, jak v moderní době ukazuje i příklad Izraele, přirozenou reakcí na takovou situaci. Spojení občanských svobod s principem falangy, jak to učinil autor recenze, je příliš násilné a schematické. Střední vrstvy tvořily falangu až v klasickém období (Solónovi zeugitai), byla to však povinnost, kterou na nich obec vyžadovala. Původně se hoplité rekrutovali pouze z nejzámožnějších vrstvev, které jediné si mohly nákladnou těžkou zbroj dovolit. Scéna, v níž se Leonidas posmívá svým spojencům, tak má poněkud jiný význam, než jí přisuzuje kritik. Nešlo ani tolik o demokratický status těchto "civilů", ale o něco zcela jiného: o kontrast mezi stálým a v podstatě miličním vojskem. Miliční armády Řecka se až na výjimky (Thébané s výjimečným Epameinondem u Leukter 371 př. n. l.) nemohly na souši se Sparťany měřit. Rozdíl netkvěl jen v kvalitě výcviku. Vojenství západního (euroatlantického) civilizačního okruhu je v současnosti nepochybně stále odvozováno od mentality zmiňovaných svobodných řemeslníků, a nikoliv od Leonida a jeho druhů, a to bez ohledu na skutečnost, že jsme vstoupili do fáze renesance profesionálních armád. To nám se Leonidas vysmívá, když ke stažení amerických jednotek ze Somálska stačí devatenáct padlých Američanů, když nizozemští vojáci UNPROFOR zbaběle dopustí vraždění v Srebrenici! Čelíme a budeme přitom čelit nepřátelům (v Afghánistánu, v Iráku), jejichž kultura válčení, podobně jako kdysi u Sparťanů, není závislá na kategoriích vítězství a prohry, protože válčení je pro ně, jak výstižně napsal John Keegan, kulturou samotnou. Jsme na takové konflikty připraveni? Vystačíme tu s naší západní tradicí válčení?
Navíc: 300: bitva u Thermopyl není žádným uměním a vlastně ani filmem v pravém slova smyslu. Přestože jde o poměrně věrnou repliku původního komiksového příběhu, jeho nejcharakterističtějším, ale jednoznačně též nejoriginálnějším rysem je to, že jde o jakousi počítačovou hru promítanou v kinech, v níž hlavní hrdinové pouze statují na jevišti velkého elektronického divadla. Kyberprostor je otevřeným prostorem: budeme se bát, že nám jej strážci politické korektnosti uzavřou, jako se to nedávno stalo v případě počítačových hrdinů operujících v manchesterské katedrále? Ostatně o politické korektnosti vůči režimům a hnutím, jako jsou íránský a korejský režim, Hamás, Fatah a Al Kajda, si myslím své: k čertu s ní.