Svým makroanalytickým a komparativním charakterem směřuje kniha Jaroslava Millera do tematické oblasti zatím jen nesoustavně zaplňované, a to nejen v české historiografii. Pod pojmem středovýchodní Evropa se skrývají především české země, Uhry a polsko-litevské soustátí, jejichž městská síť je v knize podrobena vzájemnému srovnání. Miller tento prostor nevidí jako „homogenní teritorium, ale spíše shluk regionů se svébytným politickým, hospodářským, kulturním a sociálním klimatem“ (s. 333).
Autorova pozornost je zaměřena na několik zásadních jevů, jež jsou pro města v období přechodu od středověku k novověku ve sledované oblasti určující. Podle nich je také celá kniha rozčleněna do šesti oddílů. V úvodním autor sleduje obecné znaky urbánní krajiny raně novověké středovýchodní Evropy a výklad je také nejpodstatněji doplněn tabulkami, které jsou výraznou součástí knihy. Klíčovým tématem, jemuž již dříve věnoval Miller závažnou studii, je fenomén přistěhovalectví. Imigrace se zásadním způsobem podílela na populačním rozvoji měst. Pozornost je věnována i její specifické součásti — zahraniční imigraci — motivované vedle důvodů hospodářských také okolnostmi politickými a náboženskými. Výzkum raně novověkých urbánních migrací je pro menší sídla výrazněji limitován torzovitostí pramenů. Vedle zdaleka ne všude vedených knih měšťanských práv autor upozorňuje na vypovídací možnosti dalších městských knih (s. 49); doplnil bych k nim jako zvláště nosný typ ještě radní protokoly. Snad by v této kapitole stál za zmínku také dobový význam českých termínů "měšťan", resp. "soused" a "obyvatel" (analogicky s německým "Bürger" a "Einwohner"), označující odlišný právní statut dotyčné osoby, a srovnání, nakolik tato situace odpovídala také poměrům uherským a polským.
S fenoménem imigrace souvisí problematika neasimilovaných skupin městského obyvatelstva, především Židů a šlechty. Miller ukazuje příznivější sociální klima vrchnostenských měst pro židovskou imigraci oproti královským městům, vybaveným podstatně vyšší mírou samosprávy, i „latentní nevraživost křesťanských obyvatel měst k jejich židovským sousedům“ (s. 116), projevující se opakovanými tlaky na jejich vypovězení z města. Vedle xenofobie v nich často hrála roli i snaha zbavit se konkurence. Raný novověk byl rovněž dobou urbanizace šlechty. Na sledovaném území šel tento jev ruku v ruce se snahou o postupnou politickou marginalizaci měst. Miller citlivě rozlišuje mezi ostřejším oddělením měšťanského a šlechtického světa v urbanizovanějších oblastech a méně urbanizovanými oblastmi polsko-litevského soustátí a Uher, kde byla míra pronikání šlechty do městských institucí nebývale vysoká.
Jiným potenciálně destabilizačním faktorem raně novověkých měst byly sociálně-politické konflikty, sledované autorem především v podobě sporů mezi obcí a radou, ať už se opozičním silám jednalo jen o lepší kontrolu hospodaření města či přímo o dosažení praktického podílu na výkonu moci. Vlnu těchto konfliktů v městech středovýchodní Evropy ve sledované době dává autor do souvislosti s nastupující reformací, která pro vznik konfliktních situací uvnitř měst přinášela nové podněty, nebyla však zdaleka jejich jedinou příčinou. Nepokoje ve městech oživily argumentaci odvolávající se na soubory městských privilegií a svobod, jež Miller souhrnně nazývá u nás zatím nepříliš zdomácnělým termínem "městská ústava". Pro české prostředí to může být poněkud zavádějící, protože pojem ústava evokuje existenci ucelené právní normy, jakou měl třeba od roku 1597 pruský Gdaňsk, což je pro česká raně novověká města představa spíše iluzorní.
Právní normy mají významné místo i v tematickém okruhu o roli měst v procesu transformace raně novověkého státu. Centralizační a byrokratizační tendence šly svým charakterem přímo proti městským svobodám a privilegiím, partikulárním městským identitám i republikánským prvkům v městské správě. Na druhou stranu ale města svou pokročilou organizací a vyspělým právním vědomím představovala pro "Leviatana" také jistý druh inspirace. V restrukturalizaci mocenských elit ve městech tak mohla připadnout aktivní role a čím dál důležitější místo odborně kvalifikovaným osobám, nejčastěji s právnickým vzděláním.
Poslední oddíl je věnován městské ekonomice. V této oblasti docházelo ve sledovaném období k nejvýraznějším změnám v postavení vrchnostenských měst, jejichž hospodářský význam rostl na úkor měst královských, svázaných ještě středověkou organizací výroby a hledajících záchranu v přísné regulaci trhu a výroby. Pro města středovýchodní Evropy byla do jisté míry charakteristická závislost jejich ekonomik na venkovském okolí, projevující se mj. ve značné účasti obyvatel města na zemědělské výrobě. Ačkoli existovala odvětví, po jejichž produkci byla poptávka i na vzdálenějších trzích, jako např. textilní výroba v českých zemích, konstatuje Miller přesvědčivě, že „teorie o městech jako ostrůvcích kapitalismu ve feudálním moři byla v prostoru středovýchodní Evropy v ještě zjevnějším rozporu s dobovou realitou než v kontextu Evropy západní“ (s. 327).
Téma transformace urbánní společnosti během dvou století na tak rozsáhlém území představuje zadání značně nelehké — o to větší radost může autor z výsledku mít. Zanedbatelný není také zprostředkující potenciál publikace pro českou historiografii co se týče zahraničního výzkumu — objem zvládnuté literatury je obdivuhodný. A jak se zdá, kniha bude mít navíc možnost působit v tomto ohledu i vice versa. Na příští rok ohlášené anglické vydání knihy v londýnském nakladatelství Ashgate Publishing House může velmi dobře napomoci recepci dosavadních výsledků středoevropské urbánní historie v rámci západoevropské a americké historiografie.
NLN, Praha 2006, 464 s., 299 Kč