Nakladatelství Vyšehrad vydalo v poslední době dvě rozsáhlé publikace k době tzv. stěhování národů. Oslovilo historiky a archeology z Masarykovy univerzity v Brně a výsledkem je kniha Stěhování národů Jarmily Bednaříkové z roku 2003, jež si všímá událostí na západě, a zde recenzovaná kniha, zabývající se především východem.
Pojem stěhování národů tedy autoři pojímají šířeji, než bývá obvyklé v odborné literatuře, kde je termín omezen v zásadě pouze na události evropské s převažujícím důrazem na situaci na západě (transformace pozdně římské společnosti a vystižení krizových jevů, které umožnily barbarským, zejména germánským etnikům vytvořit svébytné politické útvary). Recenzovaná kniha však obvyklé vymezení pojmu stěhování národů (v prostoru i čase) výrazně překračuje: zahrnuje změny, k nimž docházelo v pozdně antickém a raně středověkém horizontu na rozsáhlém území východní Evropy, a to zejména se zřetelem k problematice slovanského osídlování, dále se zabývá vztahem Byzance a východních kočovných národů a rovněž dějinami Arabů před přijetím islámu a především v období jejich následné expanze. Výkladový text je průběžně doplněn obrazovým dokladovým materiálem, výběrem z literatury, rejstříkem osobních jmen, etnik (kmenů a národů) a geografických pojmů.
Záběr knihy je z hlediska geografického a časového rámce velmi rozsáhlý, přičemž se v zásadě jedná o období vymezené 4. a 10. stoletím, v některých případech ale autoři i toto vymezení překračují. Například popis dějin Arabů před přijetím islámu zasahuje až hluboko do období před Kristem, značná pozornost je věnována také arabským královstvím v prvních stoletích po Kristu. Na druhé straně se v popisu dějin Kyjevské Rusi dostáváme až do 12. století, v případě dějin Srbska dokonce až do 14. století.
Titul knihy je poněkud zavádějící. Nezabývá se stěhováním národů, jak bývá v odborné literatuře vymezováno, ani se neomezuje jen na východní Evropu. Východ Evropy totiž v recenzované knize zastupují i výklady věnované dějinám Arabů na Arabském poloostrově a Předním východě, arabské expanzi a následnému vývoji v severní Africe a Hispánii. Podobně problematicky se jeví zařazení např. Šlesvicka, Bavorska či Salcburska do vymezeného "východního" okruhu. Právě na základě problematického geografického a časového vymezení velmi citelně chybí v úvodních partiích teoretické uchopení termínu stěhování národů, význam popisovaných jevů, otázky možné problematizace terminologie, historické paralely apod.
O Byzanci, ačkoli je uvedena v podtitulu, se dozvídáme jen málo, a to zejména v souvislosti s mocenskými vztahy k jiným státům. V češtině máme totiž k dispozici velmi kvalitní Dějiny Byzance, a tak autoři patrně považovali za nadbytečné se Byzancí podrobněji zabývat. Škoda jen, že to neuvedli explicitně v předmluvě. Název knihy tak tvoří pouze jakousi základní teoretickou kostru, k níž se více či méně ústrojně vztahují jednotlivé tematické části.
V tak rozsáhlém díle se objevuje několik nepřesností a sporných bodů, přičemž na některé z nich bychom rádi upozornili. Tak například na s. 334 je zmiňován Suidas jako byzantský autor z 10. století, v současné době je ovšem pojmenování Suda (v řecké transliteraci Souda) chápáno jako alegorický název. Někdy autoři předkládají čtenáři zjevně problematické informace jako nesporná fakta bez obsáhlejšího zdůvodnění, viz např. ukončení "slavinizace" varjažských Rusů ve 2. polovině 9. století (s. 234). Autoři se zmiňují ohledně sv. Nauma pouze o jeho působení v Preslavi, nezmiňují však jeho pozdější činnost na březích Ochridského jezera, kde založil klášter Svatých archandělů. Někdy nalézáme nepřesné popisky k obrazovému materiálu, např. bazilika v Sergiopoli nebyla zasvěcena sv. Sergiovi, ale jak doložily nové výzkumy T. Ulberta, sv. Kříži (s. 350).
Kniha je pečlivě redaktorsky zpracována. Chtěli bychom jen poukázat na chybný přepis některých jmen: např. na německý tvar Menander (s. 278 i jinde) místo řeckého Menandros, který je třeba užívat v češtině. V řadě případů je v textu zmiňováno jméno nějakého autora, v seznamu literatury ho však nenajdeme. U jmen vládců je nadbytečně neustále opakována doba vlády. U jmen místních se též až nadbytečně odkazuje na polohu města: např. Řezno (Regensburg, Bavorsko, Německo). Občas dochází i ke špatnému skloňování latinských jmen, u nichž se v genitivu mění "c" na "k": místo "Norica" má být "Norika", místo "Marca Aurelia" má být "Marka Aurelia" apod. Též se setkáváme s nejednotnou terminologií: na s. 73 se hovoří o bavorských, o několik řádek později o bajuwarských vévodech.
Recenzovaná práce je v českém knižním prostředí jedinečná svým širokým záběrem, který nabízí čtenáři bohatý studijní materiál k dějinám rozsáhlého území východní Evropy a východního Středomoří. Je však třeba zdůraznit, že se jedná o práci populárněvědnou, která problematiku nijak hlouběji nerozvádí.
Vyšehrad, Praha 2005, 560 s., 448 Kč