„Můj drahý! Možná myslíš, že mne již peklo schvátilo za pomoci studené vody. – Ještě ne, ale žiji po dva měsíce v hrozném stavu, každý den dvakráte po tři hodiny se potíce a vskakujíce do studené vody, pod kaskádou v lese se svlékaje a na leb chytaje proudy živého ledu…“
Takto zaznamenal průběh své léčby v lázních Gräfenberg (dnes Lázně Jeseník) v roce 1836 polský básník a aristokrat Zygmunt Krasiński. Podobně jako mnozí jiní navštívil v tomto roce lázně vybudované na úpatí Rychlebských hor Vincenzem Priessnitzem (1799–1851). Priessnitz, dnes známý snad již jen díky tzv. Priessnitzovu zábalu, je historiky zpravidla považován za klíčovou osobnost pro rozmach hydroterapeutických praktik akceptovaných dnes jako součást léčebných postupů užívaných oficiální biomedicínou. Tento pohled je však zavádějící. Priessnitz sám se vůči státem reglementovaným a podporovaným léčebným postupům svou činností a principy léčby vyhraňoval a distancoval se od nich. Stejně tak i z pozice odborně kvalifikovaných lékařů bylo na jeho léčbu nahlíženo jako na systém založený na vědecky nefundovaném přístupu a byla spolu s dalšími podobnými metodami řazena mezi koncepty tzv. přírodní léčby. Představitelé státní moci pak na něj nahlíželi zprvu oprávněně jako na představitele neodborného „fušerství“. Od konce 80. let 20. století je převážně britskými, americkými a německými historiky zkoumajícími sociální dějiny medicíny diskutována otázka, jakou funkci ve společnosti alternativní léčebné metody zastávaly. Závěry výzkumů mimo jiné potvrdily, že lékař byl pro většinu populace poslední osobou (spolu s knězem) přivolávanou k nemocnému pacientovi. Tato praxe přetrvávala mnohdy až do 20. století. Bylo to způsobeno nejen nákladností lékařského ošetření, ale zpočátku i nedůvěrou ve schopnosti lékařů, respektive ranhojičů, limitovaných počtem diagnóz a odpovídajících způsobů terapie. Významnou alternativou lékařské péče proto byla domácí samoléčba, podobně i svěření se do péče neodborných „šarlatánů“, jak byli souhrnně označováni zaříkávači, kořenáři, formálně nevzdělaní vykonavatelé lékařské péče i zakladatelé nekonvenčních léčebných metod.
POČÁTKY HYDROPATIE Celá řada nekonvenčních léčebných přístupů má svůj původ v německém jazykovém prostředí přelomu 18. a 19. století. Zakladatelé jednotlivých systémů byli zčásti absolventi lékařských fakult s odpovídajícím odborným vzděláním. Rozdíly mezi nekonvenčními a konvenčními praktikami tak byly někdy vyznačeny pouze matně. Priessnitzova hydropatie byla postupně zařazena ve značné míře do praktik užívaných představiteli konvenčního lékařství. Vincenz Priessnitz byl představitelem odvětví, jež dnes souhrnně označujeme jako přírodní léčitelství. Priessnitz sám dělil léčebné přístupy k nemocem do třech skupin – alopatie (konvenční medicína) léčí člověka prostřednictvím podávání tělu cizorodých látek potlačujících fyziologický projev nemoci, nikoli její příčinu, podobně tak činí i homeopatie, byť jsou cizorodé látky redukovány na minimální množství, konečně třetím přístupem byla jeho hydropatie. Základem hydropatie byl poznatek, že lidské tělo je organismus, ve kterém je udržována rovnováha všech procesů jen v případě, pokud do lidského těla nevnikne žádná cizí látka narušující přirozený stav. Takovou látkou mohlo být cokoli – špatné jídlo, léky či alkohol. K vyléčení nemoci pak může dojít až poté, co tělo onu škodlivou látku z těla vypudí samo. Proto Priessnitz přísně odmítal jakékoli alopatické postupy, neboť ty mohly vést pouze k potlačení vnějších příznaků nemoci. Cílem léčby tedy bylo, aby si samo tělo poradilo se škodlivými látkami a za pomoci radikálního ozdravného procesu tyto látky vyloučilo. Priessnitzova holistická léčba se snažila posílit a povzbudit funkce organismu, a tím i přirozenou schopnost těla k vylučování cizorodých látek. Je zde patrná souvislost jak s klasickou humorálně-patologickou teorií nemoci, tak s teoriemi vitalistickými. S první zmíněnou teorií zejména v náhledu na příčiny nemoci, s vitalismem pak zejména v kladení důrazu na schopnost organismu k samostatnému vyléčení, tedy na vitální schopnosti organismu. Souvislosti s vitalismem jsou patrné i v dalších aspektech hydropatie, například ve značném důrazu kladeném na projevy lidské kůže, kterých si důkladně všímali i vitalisté. Léčba byla zaměřena na urychlení metabolických procesů lidského těla tak, aby byl maximálně zrychlen krevní oběh, zvětšil se výdej i příjem energie, a tím i cirkulace veškerých látek v lidském organismu. Za tímto účelem byli pacienti nuceni poslušně podstupovat mnohdy radikální způsoby léčby. Cílem léčby a příslibem blízkého uzdravení pak byly tzv. krize, těch bývalo dosaženo pouze v případě intenzivní léčby. Nemocí i léčebnou kúrou oslabení pacienti se při nich mnohdy ocitali na prahu smrti, jejich pokožka se totiž obvykle zanítila a prožívali horečnaté stavy. Po překonání krize se však dostavovalo prudké zlepšení stavu nemocných spjaté se subjektivním pocitem uzdravení organismu. Léčbu stanovoval Priessnitz vždy pro každého pacienta individuálně. Důležitý byl pohovor o příčině onemocnění a zejména test reakce organismu. Ten probíhal vždy druhý den po příjezdu pacienta do lázní. Host se musel střídavě koupat v odražené a studené pramenité vodě. Na základě reakce pokožky pak Priessnitz stanovoval způsob léčby. V dané době nebylo obvyklé, aby pacienti konverzovali tak důkladně se svými lékaři. Rozhovor daleko více rozvinul vztah lékař-pacient a léčitel jeho prostřednictvím mohl vzbudit důvěru ve své počínání. Podobné rozhovory vedl se svými pacienty při posuzování jejich případů i Priessnitz. Prostřednictvím rozhovoru pacient získával důvěru ve svou léčbu, což bylo mnohdy to jediné, na co se mohl při několikaměsíčních náročných kúrách spoléhat. Terapie měly několik společných faktorů. Pacienti dobrovolně podstupovali koupele v pramenité vodě o teplotě 6 Celsia, navštěvovali lesní sprchy, v nichž byli ochlazováni proudy vody z výše až několika metrů, popíjeli studenou pramenitou vodu. Léčba byla mnohdy velmi drastická. Priessnitz proto během léčby nedoporučoval psát ani číst, neboť tato činnost vyčerpávala. Takřka celý den zabíraly různé druhy koupelí – koupele celého těla, polokoupele, koupele v sedě, koupele hlavy, koupele očí, nohou, rukou, hrudníku. Po koupeli následovala fyzická námaha či potné zábaly různých druhů, zábaly předloktí, břicha, hlavy, lokte. Pacienta lazebníci obalili do mokrého plátna, obtočili jej plátnem suchým a buď byl uložen do postele, nebo nucen k pohybu. V případě přílišné slabosti pacienta byl jako prostředek pasivního pohybu používán vůz či poník. Nejdůležitějším a doporučovaným pohybem byla samozřejmě chůze, pacienti prováděli však i pracovní úkoly související se selským životem, jako bylo mlácení obilí, za nepříznivého počasí na pokojích řezali a štípali dřevo, často ale prováděli i cvičení s činkami, cvičili se v šermu. Upřednostňován byl pobyt na čistém vzduchu, a to jak na lesních promenádách, tak v důkladně větraných pokojích i v zimě pouze temperovaných. Nezbytnou součástí léčby byla pravidelná životospráva s dostatečným spánkem, především pak odpoutání se od všedních starostí a povzbuzování dobré nálady. K životosprávě patřil i přísný dietetický režim. Spočíval v požívání pokrmů dle Priessnitze nezávadných. Mezi závadné patřil především alkohol, káva, čaj, kuřivo a kořeněná jídla. Pokrmy byly prosté a během některých terapií byly předkládány studené. Od přemíry panujícího chladu tak vzniklo i označování Gräfenbergu jako ledové hory.
APOŠTOL NOVÉ LÉČBY Priessnitz v průběhu první poloviny 19. století vybudoval komplex lázeňských zařízení, které můžeme pro zjednodušení označovat – Gräfenberg. Specifikem této lázeňské lokality byla absence léčivých pramenů v místě vzniku lázní. Mimo lázeňských a ubytovacích zařízení závislých bezprostředně na jeho osobě se ovšem v dané lokalitě rozvinula další dvě, byť méně významná centra, a sice lázně založené Johannem Schrothem v Lipové (přesněji Lipová-Lázně) a homeopaticko-vodoléčebný ústav Josefa Weisse, jednoho z bývalých pacientů Vincenze Priessnitze a jediného kvalifikovaného vykonavatele léčby v tomto komplexu lázní rakouského Slezska. Biografická literatura vztahující se k Priessnitzovi nese typické znaky pojednání o nekonvečních léčebných metodách, jak je stanovil Robert Jütte. Autory takovýchto děl byli především propagátoři daných metod a vyléčení pacienti. Na pojednáních je patrná tendence k monumentalizaci osobnosti zakladatele. Primární funkcí těchto děl bylo vyvrátit obraz Vincenze Priessnitze jako nevzdělaného šarlatána, podvodníka, jehož hlavním cílem bylo obohacení. Autoři se tak soustředili zejména na zdůrazňování Priessnitzovy geniality, označovali jej jako apoštola nové doby, osobnost, jejímž posláním bylo přinést světu dobro v podobě jeho léčebného systému. Priessnitz byl zpodobňován jako člověk s čistým srdcem a čistě altruistickými úmysly – světoznámý léčitel, šťastný manžel a vážený občan. Typickým rysem těchto děl bylo zdůrazňování zázračných případů vyléčení a naopak zamlčování neúspěchů a smrtelných případů. Specifický byl důraz na Priessnitzův prostý původ a jeho skromné chování vyplývající z přirozené lidské moudrosti, zejména pak bylo vyzdvihováno jeho nedostatečné vzdělání, díky němuž se Priessnitz po celý život vyhýbal četbě a psaní. Tento prvek je zvláště významný, byl součástí strategie užívané pravděpodobně samotným Priessnitzem již během jeho života. Praxe užívání vody k léčení chorob byla totiž již před počátkem Priessnitzova působení diskutována v odborné lékařské literatuře a v některých případech i zdárně aplikována. Distancí vůči světu vzdělanosti tak Priessnitz a jeho příznivci zdůrazňovali původnost systému léčby, byť existují pramenné doklady, že kontakt s lékařskou literaturou Priessnitz měl. Tento postoj umocňoval dojem naprosté nezávislosti jeho léčebného systému vnuknutého mu samotnou přírodou a rozvíjeného jeho geniální intuicí a pozorovacím talentem. Taková rétorika byla cílena zejména na zájemce o vodoléčbu z řad pacientů nespokojených s výsledky dobové konvenční medicíny. Stejně jako v případě jiných lázní se vztahuje k počátkům Priessnitzova působení pověst o vyjevení principu léčby prostřednictvím samotné „přírody“, v tomto případě srny léčící si ve vodě střelnou ránu. Dalším typickým prvkem v historickém kánonu Priessnitzova života je prvotní aplikace principů systému na sebe sama, konkrétně vyléčení těžkého zranění způsobeného kolem povozu přikládáním vlhkých obkladů na postižené místo a vodními koupelemi. Zdůrazňována je neúspěšnost a bolestivost původní léčby předepsané místním ranhojičem, a tudíž i zázračnost sebeuzdravení. V případě žaloby, kterou na Priessnitze jakožto osobu neoprávněnou k vykonávání léčebné činnosti podal roku 1829 příslušný zemský fyzik zodpovědný za lokální léčebný trh, Anton Schnorpfeil, figuruje ale jiná verze počátků léčitelova působení: sympatetické praktiky a zaříkávání, které Priessnitzovi zprostředkoval potulný léčitel. Takovéto prozaické odůvodnění počátků Priessnitzova působení bylo ale naprosto nevhodné pro propagátory zdůrazňující intuitivní charakter invenční geniality vodního doktora. Problematické je i zobrazování Priessnitze jako skromného hospodáře věnujícího se z nezištných důvodů svatému poslání léčby osob. Jisté je, že provozování lázní bylo hlavním zdrojem obživy Vincenze Priessnitze a jeho rodinných příslušníků. Priessnitz sice nevybíral poplatky za léčebné úkony, náklady spojené s pobytem v jím vlastněných budovách však byly hrazeny bez výjimky v jeho prospěch. Také příjmy z přikládaných částek k dopisům pacientů žádajících jej o radu mohly významně přispět k výdělkům, stejně jako peněžité a věcné dary poskytované pacienty. Uvedené příjmy Priessnitzovi umožňovaly nákup celé řady realit. Účetní hodnota jeho majetku v době úmrtí byla stanovena na 317 174 zlatých konvenční měny. Možná ještě lépe o jeho životních postojích vypovídá osud jeho potomků vychovávaných po vzoru aristokracie nikoli rodiči, ale švýcarskou guvernantkou Rosalií Kaltenfeldovou, původně působící v polské hraběcí rodině Czackých. Sedm z deseti dětí se dožilo dospělosti. Šest z těchto sedmi potomků byly dcery, z nichž pět bylo provdáno za představitele aristokracie. Jediný syn byl jakožto potenciální dědic lázní, a tedy i terapeutických povinností, předurčen pro lékařské vzdělání na vídeňské univerzitě, které ovšem nedokončil. Příslušníci Priessnitzovy rodiny využili kapitál nashromážděný jejich otcem ke společenskému vzestupu.
PACIENTI V LÁZNÍCH Priessnitz začal praktikovat své léčebné metody před rokem 1818. Z počátku za nemocnými pouze příležitostně cestoval, či je léčil v prostoru svého hospodářství. Se vzrůstajícím zájmem veřejnosti o hydropatii, a zejména v souvislosti s překonáním odporu orgánů pověřených dozorem nad lékařskou péčí v daném regionu, vzrůstal i počet osob léčených přímo v Gräfenbergu. Zájemce o jeho péči zpravidla písemně žádal o svolení k pobytu a léčbě. V těchto dopisech, jež jsou ze značné části dochovány, pacienti popisovali povahu své choroby a prodělané způsoby léčby. Do lázní Gräfenberg však mohli přijet až po obdržení Priessnitzova svolení. Charakteristickým znakem vodoléčby byla nutnost věnovat maximální pozornost každému léčenému případu. Koupele vyžadovaly zásadní účast lazebníků při zahřívání tělesných partií neustálým třením a masírováním. Dozor nad pacienty tak vykonával Priessnitz zčásti osobně, zčásti prostřednictvím lázeňského personálu. Osoby nedodržující dietetické principy či předepsané formy terapie pak Priessnitz napomenul, v horším případě přímo z lázeňského komplexu vykázal. Hosté pobývající v lázních byli také podrobeni dohledu lázeňské policejní inspekce (civilní i vojenské), tedy státního dozorového orgánu sledujícího kriminální, mravnostní i politické excesy v dané lokalitě. Celý rozvoj lázní Gräfenberg byl poznamenán omezenou kapacitou ubytovacích prostor. Pozvolná akumulace kapitálu však stavebníkovi nedovolovala promyšlený architektonický rozvoj. Zájemci o léčbu se proto ubytovávali v sousedních lokalitách, kde vznikly nové budovy, či přímo v městě Jeseník a v České Vsi. Postupný architektonický rozvoj způsobil proměnu lázní v prestižní společenské centrum. Etablované lázeňské prostředí pak začalo přitahovat i hosty, kteří netrpěli žádnými akutními či chronickými problémy a případnou léčbu praktikovali spíše za účelem zotavení organismu. Tyto osoby se soustřeďovaly zejména v městě Jeseník, kde Priessnitzův dohled nebyl vykonáván s takovou důsledností. Lázeňským centrem ale nadále zůstaly budovy na Gräfenbergu a okolní lesní promenády a prameny, živelně budované lázeňskými pacienty, dotvářející typický kolorit zdejších lázní. Z hlediska zdravotního se nám nabízí možnost díky dochovaným archiváliím stanovit příčinu pobytu v lázních Gräfenberg. Nejčastěji bylo jako důvod návštěvy mezi lety 1829–1839 udáváno onemocnění označované jako Unterleibkrankheit. Pod tímto termínem se skrývá široké spektrum chorob a potíží projevujících se v oblasti břišní a podbřišku. Počet indikací těchto potíží jednoznačně převažuje nad dalšími chorobami. Jako druhá nejfrekventovanější choroba s níž měli hosté potíže, je uváděna dna. Prakticky rovnocenného počtu dosahovalo množství osob očekávajících v lázních Gräfenberg léčbu chronických potíží vyvolaných nadměrným užíváním rtuti jako léčebného prostředku. Je otázka, z jaké příčiny bylo tolik osob postiženo „merkuriální“ nemocí, jak je v pramenech nazývána. Rtuť a sloučeniny těžkých kovů byly podávány například při terapii zaměřené na léčbu počátečního stádia pohlavních chorob. Nelze jistě tvrdit, že osoby léčící zde následky takovýchto léčebných postupů podstoupily v minulosti léčbu pohlavních nemocí. Na základě pramenů si však můžeme učinit obraz, že léčba tohoto typu chorob nebyla v Gräfenbergu výjimkou. Lze dokonce hovořit o mírné specializaci zdejších lázní na léčbu pohlavních chorob. V pramenech se vyskytuje tvrzení, že pomocí vodoléčby Priessnitz dokázal léčit kapavku i syfilis. Je ovšem sporné, zda Priessnitz byl ve své době schopen vůbec rozpoznat rozdílné příznaky těchto chorob. Spokojme se s konstatováním, že mezi osobami, které si zde léčily následky medikálního užívání rtuti, s velkou pravděpodobností byly i osoby s anamnézou obsahující léčbu pohlavních chorob, indikovanou ostatně u některých pacientů zcela otevřeně. V lázních byly ovšem léčeny i choroby specifické pro lékařskou vědu 19. století, jako byly nervózy, hypochondrie či onanie. Priessnitz dokázal vyčerpávajícím způsobem využít dočasného příklonu k „přirozeným“ způsobům léčby. Specifikem pobytu v lázních Gräfenberg se stala fyzická náročnost léčby pro organismus pacienta a také nutnost dlouhodobého pobytu v místě. Voda ve všech formách aplikace je zde ústředním tématem, je prostředkem léčby a napravení nepřirozeného stavu organismu, zároveň ale prostředkem trýznění smyslů. Mnohdy extrémní metody léčby užívané Vincenzem Priessnitzem však přispívaly svou razantností k dobové proslavenosti lázní Gräfenberg a dalšímu rozšíření těchto metod zejména do prostředí německy mluvících zemí.
LITERATURA R. Jütte, Geschichte der alternativen Medizin. Von der Volksmedizin zu den ukonventionellen Therapien von Heute, München 1996; R. Cooter (ed.), Studies in the History of Alternative Medicine, New York 1988; M. Kočka – A. Kubík, Vincenz Priessnitz. Světový přírodní léčitel, Štíty 2006; M. Dinges (ed.), Patients in The History of Homoeopathy, Sheffield 2002.
Vladan HANULÍK (nar. 1980) je doktorandem na KHV FF Univerzity Pardubice, zaměřuje se na problematiku sociálních dějin lázeňství a životního stylu aristokracie.