Každá doba a každá společnost má své ikony a symboly, které jsou zdánlivě nedotknutelné. Mnohdy se jedná o známá literární díla či divadelní hry, ale ve většině případů jsou to samotné historické postavy. K takovým symbolům v případě české literatury nepochybně patří Babička Boženy Němcové. Pokud odhlédneme od tří časopiseckých ilustrací Quida Mánesa z roku 1858, které navíc doprovázely jen zestručnělý německý překlad, znali čeští čtenáři až do roku 1923 Babičku pouze s ilustracemi Adolfa Kašpara. Jeho Babička poprvé vyšla v roce 1903 a nejenže dosáhla celé řady dalších vydání a obrovské popularity, ale hlavně na dlouhých dvacet let de facto kodifikovala představu, jak mají jednotlivé postavy Němcové povídky vypadat. Historik umění Jiří Kotalík na adresu Kašparových ilustrací v roce 1961 napsal: „Jeho očima poznávali jsme — jako generace před námi a po nás — přírodu ratibořických luk a okolních lesů, starosvětské prostředí selských světnic, úhlednost komnat zámečku, výjevy a věci lidových pranostik v koloběhu ročních počasí. Nedovedeme vidět jinak lidi a typy spisovatelčina vyprávění.“
Ve třicátých letech Špála několik výtisků Babičky dodatečně ručně koloroval
(obálky z roku 1961 a 1923)
I z těchto důvodů se rozhodl v roce 1920 nakladatel Otakar Štorch-Marien vydat Babičku ve své aventinské edici s novými, moderními ilustracemi. Obrátil se na tehdy pětatřicetiletého Václava Špálu, umělce, který dosud příliš zkušeností s knižní ilustrací neměl, ale který na sebe výrazně upozornil v roce 1918 na první výstavě umělecké skupiny Tvrdošíjní. Jeho dnes již legendární plakát pro tuto výstavu s dominantním černým kosočtvercem uprostřed a nápisem A přece! Výstava několika tvrdošíjných, jako by svou expresivitou předznamenal jeho budoucí ilustrace k Babičce.
Špála ke svému úkolu přistoupil nadmíru zodpovědně. Rok poté, co jej Štorch-Marien s nabídkou na ilustrace oslovil, odjel do Ratibořic, kde se, dle svých slov, snažil „zachytit jemnou křehkost díla, jakoby nadechnutého jarními vzpomínkami na mládí, které v nás ostalo jako něžný sen z nejvniternější studnice srdce≴. Krátce nato ilustrace dokončil a kniha s jeho ilustracemi vyšla v roce 1923. Ašak to, co následovalo, nemělo v české knižní tvorbě dosud obdoby.
„Zprznil jste naše nejkrásnější literární dílo a mělo by Vám být zakázáno vydávat knihy! ... Zakazuji si, abyste mi posílal další své prospekty. Blázna si ze sebe a svých odběratelů dělat nenechám. Jak jste se mohl opovážit takhle zhanobit naši Babičku.“ Podobných reakcí obdrželi krátce po vydání knihy od rozhořčených čtenářů a knihkupců Otakar Štorch-Marien i Václav Špála několik desítek. Shodou okolností v témže roce byla "pošpiněna" rovněž druhá národní klasika — Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Autorem scénografického návrhu byl František Kysela, jehož střízlivé pojetí dekorací, které tíhly až k abstrakci, vzbudily vlnu pohoršení, jak u diváků, tak u kritiky. Jásavé folklorní detaily byly pro tehdejší publikum jednoduše neodmyslitelně spjaty se Smetanovou operou. Každý nový pokus o modernější ztvárnění byl proto již předem odsouzen k zatracení.
Z celkového nákladu aventinské Babičky, který činil 1000 kusů, bylo již před jejím vydáním 660 kusů předobjednáno. Během čtrnácti dnů po vydání se však Štorch-Marienovi vrátilo 440 kusů zpět. Kladného přijetí svých ilustrací Špála dosáhl jen u několika kritiků, povětšinou vlastních přátel. Emil Pacovský ve Veraikonu nové avantgardní vydání Němcové povídky uvítal zejména z toho důvodu, že se Špálovi podařilo oprostit od kašparovsko-alšovské tradice a jeho historismu. Víceméně pochvalně o Špálovi referoval kritik F. X. Šalda, který jej označil za mytického básníka země.
Podstatné je, že Špálovy ilustrace byly ve své době vskutku odvážné. Černé tušové kresby tvořené širokým štětcem jsou velmi expresivní, ostré, hranaté kubistické tvary způsobily, že již na samotné obálce připomíná postava babičky spíše starou Indiánku.
Když Otakar Štorch-Marien Špálovi referoval o negativních reakcích umělec tehdy odpověděl: „Kdo nemá buňky pro moderní umění, neporozumí mu, kdyby se rozkrájel. Ale jisto je, že to nakonec právě umění vyhraje i přes všechno hartusení proti němu.“ Svým způsobem měl Špála pravdu, přestože se celý náklad knihy prodával velmi pomalu, téměř deset let, dnes je tato kniha vyhledávanou a ceněnou bibliofilií.